... a muži byli zastřeleni     <=|   d    |=>  seznam   Pravá tvář Lidické tragedie.       Vše, co může býti řečeno o strašlivé tragedii ze dne 10. června 1942 v Lidicích, jsou pouhá slova, nedostatečná, nevýstižná, slabá a vratká ve srovnání s krutou skutečností. Nezbývá nám nežli ve chvílích opravdového soustředění vžíti se do těch dlouhých hodin, kdy lidičtí mužové byli vehnáni do sklepa Horákova statku, zde drženi pod napřaženými střelnými zbraněmi a pak vyváděni k hromadnému vraždění pod nebem, které se tyčilo nad jejich krovy, nad jejich políčky a každodenními cestami za těžkou prací. A tu uvidíme zcela jasně, že ani nejžhavější cítění nás nemůže přiblížit jejich stavu. Vždyť v tom bědném nočním společenství se tušení blízké smrti muselo brzy projevit jistotou!  A první salvy to potvrdily. Mužové i jinoši čekali na smrt. Byli zdraví, byli silní, byli čistí a nevinní! Věděli, že budou stříleni bezbranní, hůře nežli zločinci, odsouzení na smrt. Nikdo s nimi nemluvil o vině, nikdo jim nesdělil rozsudek. Bylo rozhodnuto vzít jim život, ale vzíti jim jej beze slov.
    T o   j e   v r a ž d a .
    Ale když lidičtí mužové si už byli jisti svým vlastním osudem, jak mohli mnozí očekávati od svých vrahů, že budou jednati milosrdněji s jejich ženami a dětmi?
    Hrůza z příštího zlého osudu nejdražších bytostí je naplňovala. Vražda je zločin a v Lidicích byla spáchána hromadná vražda. Ale i hromadná vražda může se vyznačovati různými stupni krutosti a nízkosti. Ta, jež byla spáchána v Lidicích, je nejhorší ze všech.  Člověk není schopen představiti si něco horšího. Lidičtí mužové myslili před svou smrtí na svoje ženy a děti s palčivou a lítostivou bolestí. Tak na ně myslili a tak šli na smrt ...
     Jádro knížky, kterou právě posíláme do světa, je jiné. Nelze-li slovy vyjádřiti krutost osudu lidických mužů (a také lidických žen, které byly s nimi zavražděny), lze vylíčit jejich život, aby bylo zjištěno, jaký život žili, život v poctivé, byť úporné práci, život čistý a ryzí, život bez viny. Tak teprve vynikne nezměrná bída jejich osudu.
     Byli většinou z chudých rodin a tak čteme často v krátkých jejich životopisech, že už v mládí museli vypomáhat svým rodičům nebo jen ovdovělé matce při výživě celé rodiny. Ti kterým to bylo jenom trochu možno, navštěvovali měšťanskou školu a pak šli do učení. Někteří studovali. Mnozí milovali hudbu. Ti, kteří ve výslužbě ponejvíce jako horníci – vyhledávali i nadále práci. Někteří se těsně před tragedií přistěhovali do Lidic. Žili na své hroudě, obdělávali svá malá pole, chodili a jezdili daleko za prací v dolech a železárnách. Snem jejich života bylo, míti vlastní domek. Stavěli si své domky vlastníma rukama po večerech a svátečních dnech – proč?  Aby poskytli vlastní domov svým drahým, aby něco zanechali svým dětem. . .
     A zločinná ruka nacistických barbarů jejich domky zapálila, vše zničila, uloupila, rozmetala, srovnala se zemí – ne, zde nestačí slova lidské řeči na toto mrzké počínání.
     Žili prostě všichni ti mrtví z Lidic. Jejich smrt byla krutá. Byli zavražděni všichni: muži i jinoši – mezi nimi i chlapec, jemuž ještě nebylo 15 let – byli zavražděni i starci – mezi nimi i jejich duchovní pastýř P. Josef Štemberka,, jemuž bylo 73 let, a vedle něho čtyřiaosmdesátiletý Emanuel Kovařovský a František Hejma, jemuž bylo 72 let.
       Ale přispěli - svojí smrtí – k odhalení pravé tváře barbarského nacismu.
     A to jest sláva jejich smrti, sláva, která nepomine.
                                                                                František Kropáč.      ... a muži byli zastřeleni     <=|   d   |=>  seznam