... a muži byli zastřeleni     <=|   29    |=>  seznam            " Můj bratr Alois Prynych", vzpomíná pan František Prynych z Buštěhradu, "vyměnil si byt s jistým občanem z Lidic a přistěhoval se do Lidic šest týdnů před katastrofou.
         Když prováděli Němci v Lidicích předběžnou domovní prohlídku, vyprávěl mi, jak do jeho bytu přišli gestapáci, jak si drze počínali a vše převrátili vzhůru nohama. Jeden z nich přistoupil k bratrovi a ptal se ho, jakým způsobem přišel o zrak. Bratr mu řekl, že částečně ve světové válce a částečně v dole, kde byl zaměstnán jako horník. Gestapák mu poklepal na rameno a řekl: "Ničeho se, tatíku, nebojte, nic se vám nestane." Tento gestapák byl z Kladna, kde již připravovalo tamní gestapo vyvraždění Lidic." *  *  *  A ještě jedna vzpomínka z pracoviště, od pana Jindřicha Havelky, horníka ze Dříně :  "Bylo to 10. června 1942. Šel jsem na ranní směnu a na cestě mě dohonili havíři ze Hřebče a z Buštěhradu, kteří jeli na kole. Vyprávěli mi, jak od večera řádí Němci v Lidicích, jak v autech odvážejí z obce majetek a jak dobytek odhánějí do Buštěhradu. Došli jsme na pracoviště, ale po těchto zprávách bylo málo chuti do práce. Důl, v němž jsme pracovali, je na vršku a my jsme viděli, jak směrem od Lidic se valí oblaka kouře. Mezi tím začalo střídání mužstva. Šli jsme se převléknout a pátrali jsme, kdo je z noční směny z Lidic. Z podzemí vyjeli čtyři havíři, Václav Kovařovský, Václav Kaiml, Václav Hanf
a dvacetiletý Straka. Viděli ten ruch na povrchu a ihned se ptali, co je nového. Ostatní havíři jim vyprávěli, co se v Lidicích děje a ukázali jim kouř, který se valil z obce. Otázal jsem se Kovařovského, který byl mým příbuzným, co budou dělat. Všichni jsme na nich viděli tu jejich vnitřní bolest a varovali jsme je, aby nechodili domů. Odešli mlčky do koupelny a při oblékání řekl Kovařovský, který byl z nich nejstarší: "Není to nic platné, hoši, my tam musíme. Máme tam rodiny a majetky. Jestli nám zničili naše ženy, děti a domky, tak ať zničí také nás. Půjdeme !" Nám se při loučení zarosily oči, ale přeci jsme doufali, že to nebude tak zlé. Oni vzali kola a šli pomalu k vrátnici. Tento den byl pro nás
hrozný. Stále nové a nové zprávy od lidí, kteří jeli na šachtu pro uhlí a měli cestu kolem Lidic. Když přišli havíři na odpolední směnu, potvrdili nám, že Němci v Lidicích střílí do lidí a domy pálí a drancují. Vyprávěli také, jak šli již jmenovaní horníci z noční směny a u buštěhradského hřbitova si sedli s lidmi, kteří to vše pozorovali. Lidé je také varovali, aby domů nechodili, že je tam zle. Všichni tam nad nimi plakali. Bylo to s nimi smutné loučeni, když Václav
        Kovařovský řekl: "Vezměte si, kamarádi, naše kola na památku. My tam půjdeme, ať se děje cokoliv." Kola si nevzal nikdo a za velkého pohnutí a pláče lidí, šli volným krokem k Lidicím. Když došli k německým strážím, byli odvedeni do toho pekla. Za nějakou chvíli bylo slyšet salvu střel. To byl snad konec našich druhů.
         Byli to hrdinové, kteří se nebáli smrti a šli jí klidně vstříc přes všechna varování.
        Nadarmo nepadli !
  ... a muži byli zastřeleni      <=|   29    |=>  seznam