(Esej napsána jako soutěžní text pro Svaz Protifašistických Bojovníků 30.8.1966 pozn. red.)
 

    Praha dne 10. června 1942

    "Úředně se oznamuje:
    Za pátrání po vrazích SS-obergruppenführera Heydricha byly zjištěny nezvratné důkazy, že obyvatelé obce Lidice u Kladna poskytovali podporu a pomoc okruhu pachatelů, který přichází v úvahu ...  Protože se obyvatelé této vesnice svou činností a podporou vrahů SS-obergruppenführera Heydricha co nejhrubším způsobem provinili proti vydaným zákonům, byli dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora a děti dány na náležité vychování.  Budovy v obci byly srovnány se zemí a jméno obce vymazáno."

    "Dospělí muži byli zastřeleni."  "Poválečné Lidice obcí žen a dětí." "Ani jediný původní mužský občan Lidic nezůstal na živu."
    Neexistují snad světové noviny, jimiž by byl neprošel titulek o nešťastné malé obci ve středu Čech jež se stala mezinárodním symbolem fašistických zvěrstev. O obci bez mužů, která se touto skutečností stala světovou raritou.

    Novinové titulky vlastně nelhaly. Lidice byly po válce smutnou světovou kuriozitou: obcí žen a dětí bez jediného muže. Nepočítáme-li ovšem místní rodáky, kteří už v červnu roku 1942 neměli v obci trvalé bydliště.

     A přeci zprávy nezvěstovaly úplnou pravdu.
     Dodnes žije totiž muž, který se v Lidicích narodil a 10. června 1942 figuroval v seznamu lidických občanů. Jenže na něho tehdy nacisté nemohli. Byl z dosahu jejich moci.

     Ale jak to, že se o něm u nás neví? Proč jsme se o něm nikde nedočetli? Co bylo dosud příčinou jeho „nepřítomnosti“?
     Za odpovědí na tyto otázky se musíme vrátit téměř 30 let zpátky. Do doby těsně před druhou světovou válkou.
     Tehdy žila v chaloupce na tak  zvaném husím plácku před lidickým kostelem rodina Stříbrných. Táta hutník, máma služka u sedláka Štorka a dva chlapci, z nichž starší Josef byl poručíkem u pěchoty v Prešově.
     Totiž - tím poručíkem byl pouze do roku 1939, do německé okupace Českých zemí, kdy byl Slovenským štátem nejprve internován a později v civilu vrácen do Lidic.

     Umísťovací důstojnická komise mu tehdy našla místo u Nejvyššího cenového úřadu v Praze.  Doba byla zlá, schylovalo se k válce a leckdo chtěl těžit ze situace na úkor svých spoluobčanů. Tehdy cenový úřad vytvořil dvojice - vždy bývalý důstojník  a bývalý rotmistr - kteří chodili po pražských obchodech a kontrolovali ceny. Zabily se tím dvě mouchy jednou ranou, neboť se tak řešil i problém propuštěných délesloužících vojáků, kteří byli náhle bez místa.
  Mezi důstojnickými kontrolory nebo chcete-li kontrolujícími důstojníky byli i tři poručíci, kteří byli už od doby společného studia na vojenské akademii nerozlučnými přáteli.

     Dva z nich byli z Lidic. A s tímto druhým, Josefem Horákem, jezdíval bývalý poručík a nynější cenový kontrolor Stříbrný denně ráno do Prahy a večer opět z Prahy domů.

     Pro bývalé vojáky to byl nezvyklý život. Museli teprve přivykat novému tempu, úkolům civilního povolání. Do jednotvárnosti dnů vnesl rozruch až začátek druhé světové války. Tedy konečně! Lidé po celé republice, nebo vlastně už po celém protektorátu, si tehdy oddychli.
 Teď už to snad dlouho nebude trvat. Hitler si podepsal ortel.  Prahou se hnaly divoké pověsti, které oba mladí lidičtí občané přiváželi večer s sebou domů. Lidé už tam na ně čekali. Co je nového v Praze? Co tam říkají průběhu války?

     Pád Polska byl těžkou ranou. Ale šeptaná propaganda, podporovaná českým vysíláním z Moskvy a Londýna, dodávala lidem vždy novou  odvahu. Ještě je zde Francie, Sovětský svaz, Anglie.  Ani Amerika ještě neřekla své poslední slovo. A lidé se utěšovali vidinami blízké budoucnosti, o níž ani nevěděli, jak je ve skutečnosti  ještě vzdálená.

     Týdny se vlekly. Podzim vystřídala zima. V Čechách napadl první sníh a všude se chystali na první okupační vánoce.
      Pod stromeček už pomalu nebylo co koupit. Nálada byla chmurná a lidé se ani pořádně na svátky netěšili.
     Oba lidičtí Josefové jezdili spolu denně ráno do Prahy a večer zpátky. Po práci si vyměňovali zkušenosti z celého dne, ale ráno se jim ani do řeči nechtělo. Co už si také mohli denně nového sdělovat?

     Když  nastupovali do ranního autobusu, byla venku ještě tma jak v pytli. Mráz zalézal za nehty a cestující, většinou ještě celí rozespalí se choulili do svých šál a zimníků.

     Jednou tak nastupovali do vozidla, když se Horák přiklonil ke svému kamarádovi.
    Josefe, jedeme do Francie!, zašeptal mu vzrušeně. Jestli chceš, pojeď s námi!
     Do Stříbrného jako když střelí. Již delší dobu se mluvilo mezi lidmi o tom, že se ve Francii formují československé vojenské jednotky. Obdoba legií z první světové války. Ale tyto zvěsti člověk registruje jinak jako zprávy které se ho přímo netýkají, a jinak jestliže mají změnit další běh jeho vlastního života.
     Odjet do ciziny! Pryč od rodiny, vzdát se zaběhlého života, z jistoty byť protektorátního vězení do nejistoty svobody v daleké, neznámé cizině!
     Stříbrný po celou cestu nepromluvil jediné slovo. Uvažoval. Věděl, že je jeho povinností důstojníka přispět aktivně k osvobození vlasti. Ale copak ho v danou chvíli nebude zapotřebí i doma? Kdo má velet domácímu povstání, až přijde doba?

     Když vystupovali v Praze, vyžádal si dva dny na rozmyšlenou. Znamenalo to dvě bezesné noci. Myšlenkami mu probíhaly nejrůznější obavy. Co by tomu řekli rodiče? Co mladší bratr?
     Ráno byl odhodlán nejet. Pak se ale zastyděl sám před sebou. V poledne jel. Ale do večera si to opět rozmyslil. Ne, promyslí si to v noci a teprve ráno se rozhodne.

     Ne a jo, jo a ne. Co chvíli střídal svá rozhodnutí. Vážil všechna pro a proti. Blížící se vánoce s jejich tradičně sentimentálním nádechem však rozhodly. Ne, zůstane doma u svých nejbližších. Jeden muž navíc už by venku stejně nepomohl.
     Ráno oznámil kamarádovi své rozhodnutí. Ten jen zakroutil hlavou a neodpověděl. To Stříbrného naštvalo. Zřejmě ho podceňuje, má ho za zbabělce. Shoduje se rozhodnutí s jeho důstojnickou ctí?
    Kdyby byl Němec na jeho místě, dával by také přednost teplu rodinného krbu před bojem za svobodu své vlasti?
     Večer opět zviklal jeho rozhodnutí.

     A tak nastal Štědrý den. Venku padaly lehounce sněhové vločky a rozsvícená okna lidických chaloupek, do nichž se sjížděli ze široka daleka rodinní příslušníci, připomínala Ladovy vesničky.

    Tehdy věděl Josef Stříbrný: jsou to moje poslední vánoce doma. Musím splnit svou povinnost, i když to snad bude stát můj mladý, sotva 24 letý život.
 Venku zvaly zvony protějšího kostelíka na půlnoční pobožnost. Ze všech stran sem mířily kroky lidických občanů. Letos i těch, kteří v životě do kostela nevkročili. Tíha okupace doléhala na lidi, člověk hledal útěchu a byl vděčný i za malé povzbuzení z kazatelny. Lidé se také chtěli scházet, cítili se v hromadě silnější. Dokonce hudba varhan a slova lidových koled, vycházejících z úst dětského sboru, zněly dnes úplně jinak. Jako chorál, svolávající do boje.
     Byl čtvrtek, 28. prosince 1939. Venku mráz, až praštělo. Josef Stříbrný vstával jako obvykle. Jen prádlo si navlékl teplejší než jindy. A s rodiči a bratrem se loučil trochu déle. Ale nikdo v tom netušil nic zlého. Ve dveřích se ještě jednou otočil, jako kdyby hledal, zda něco nezapomněl. Přelétl zrakem světnici, v níž se narodil a vyrostl. A pak už vyšel do zmrzlého sněhu.

     Na husím place se zastavil. Přelétl zasněžené střechy lidických chaloupek, věže kostelíka, budovu staré školy. K autobusové stanici, u níž už jako každý den čekali horníci, jedoucí na šichtu do Kladna, ho doprovázel bratr. Netušil, že ho v tu chvíli vidí naposledy. Jen mu před nástupem tiše pošeptal: Když se nevrátím, víš o co jde. A bratr pochopil. Neřekl ani slova, jen mu mlčky podal ruku. A v očích měl slzy.
 V autobusu Stříbrný nevnímal své okolí. V ruce ho tížila aktovka, ve které měl to nejnutnější. A navíc prázdný sešit v tvrdých deskách. Ode dneška se rozhodl psát si deník. Co asi budou obsahovat stránky za rok nebo za pět?

     Na vinohradském  náměstí u Ludmily se měli sejít tři. Oba Josefové z Lidic, jejich kamarád z vojenské akademie (Václav Študent z Hostivice pozn. red.) a navíc nějaký Matěj, který organisoval odjezdy čs. občanů do ciziny. Tedy čtyři. (Matěj Solanský pozdější pplk. tankové brigády, pozn. red.)
 Když vystupoval z tramvaje, spatřil je všechny z dálky. Krátké pokynutí hlavou a čtveřice se vydává k nádraží. Po cestě dostávají maďarské pengö, jugoslávské dináry a hlavně - instrukce. Co, jak, kdy, komu.

     Na Wilsonově, tehdy vlastně už Hlavním nádraží se k nim připojil jakýsi doktor Lípa. Starší muž, který je v současné době z „rasových důvodů“, jak se tak pěkně říká, dvojnásobným vyvrhelem.
     Doprovod z ilegální organizace se s nimi loučí a čtyři muži usedají do vlaku. Za chvíli si k nim přisedli němečtí vojáci. Byla to náhoda nebo záměr? V každém, kdo o ně zavadil zrakem, viděli gestapáka. V každém, kdo usedl v blízkosti, konfidenta.

     Cesta do Uherského Brodu trvala věčnost. Vteřiny připomínaly minuty, minuty trvaly celé hodiny a hodiny - to bylo nekonečno.
 A přece se s každým metrem blížili slovenským hranicím a tím i prvnímu kroku za svobodou. Kola vagónů jakoby recitovala: „sbohem domove, sbohem domove“ až náhle zaskřípaly brzdy a slovo „sbo - hem“ se změnilo v protáhlé „nas - shle - da - nou“.

     Vystoupili ve stráni, odkud šli pěšky tři kilometry do Květné.  Mlčky, nikomu nebylo do řeči. Co když jdou do léčky? Možná, že někdo vyzradil jejich příjezd!
    V hospodě „Dvouletá“ - bůhví, proč právě Dvouletá  - se měli sejít se svým novým doprovodem. Vešli do výčepu a rovnou k hospodskému, jak měli nařízeno z Prahy.
    „Pozdravuje vás pan Černý!“
    „Dobře, usedněte v místnosti. A tady máte Národní listy.“  Podle těch je měla poznat spojka.

    Josef Stříbrný čte. Vlastně jen zírá na potištěné stránky. Nevnímá, co říkají písmenka, seřazená do slov. Srdce mu divoce buší. Zní mu to jak údery zvonu. Ještě že není nikdo cizí v místnosti, určitě by ten tlukot zaslechl.
 
    Pak se otevřely dveře a do místnosti vešli dva muži. Změřili si lokál a usedli v rohu ke stolu. Jeden z nich. holohlavý až k temeni, si je neustále prohlíží. Tak přece jen jsme prozrazeni, signalisují si očima.
    Po zádech jim běží mráz. Jsou bledí a třesou se na celém těle. V takových chvílích neexistují hrdinové. Někdo svůj strach pouze dovede zakrýt. Ale kdyby řekl, že se nebojí, lhal by.
 
 
     Sedím v Písku v hospodě U města Prahy. Proti mě muž s prořídlými vlasy. V ruce držím ohmatanou knížku. Ne, není to knížka, pouze starý deník. Písmenka nejsou vytištěna, nýbrž psána ručně. Úhledně psána. Člověk z nich nevyčte hrůzu pisatele ve chvílích zápisu. O těch se dovídá ústně. A uvěří.
    Listuji  stránkami a vracím se o 17 let zpátky. Nevnímám už datum 11. březen 1966 na nástěnném kalendáři za věšákem.  V myšlenkách jsem v roce 1940, před sebou mám 5 strašných válečných let. A čtu: "Sbohem, krásný živote."  Tak tedy vyjádřil pisatel své pocity. „Pak si vzpomenu,  že má Béda u sebe tajný šifrovací klíč pro dorozumívání s domovem. Vezeme to našim do Francie. Tedy konec.“

     Knížka, deník, je majiteli nad jiné drahá. Putovala s ním půlí světa, vrátila se v jeho vojenském zavazadle domů, prodělala s ním všechny útrapy války a byla mu útěchou i povzbuzením leckdy v poválečných letech. Nyní mě na chvíli zavádí do společnosti čtyř uprchlíků, kteří sedí v malé hospůdce na hranici protektorátu a Slovenského štátu, v mrazivém lednu roku 1940.

     Nejsem milovníkem detektivek, nikdy jsem neholdoval krvákům, jež vyluzují na čtenáři husí kůži. Ale nyní jsem napjatý, že sotva dýchám. Hltám řádky deníku, abych rychle zvěděl, zda obě podezřelé osoby byly skutečně gestapáky. Úplně zapomínám, že zde autor sedí se mnou a tedy musel šťastně přežít všechny nástrahy.

     První myšlenka čtveřice uprchlíků byla: pryč odtud!  Rychle ven postranním vchodem a zpátky domů, dokud je čas! V deníku je o tom záznam: „Cítím se jak před popravou.“
     Skutečně přichází za chvíli hostinský se vzkazem obou mužů: chtějí vidět průkazy totožnosti. Jeden z čekajících tedy vychází na chodbu. Je to inženýr Lípa, jediný, který umí německy a který navíc má s sebou občanskou legitimaci.
     Ostatní tři sedí a čekají. Chtějí se nenuceně bavit, ale nejde to. Jsou v myslích se čtvrtým venku na chodbě. Podaří se mu obelstít gestapáky? Řekne jim, jak domluveno, že jsou návštěvou u kolegy v Uherském Brodě a že nazítří odjíždějí na Silvestra do Krkonoš. Ale uvěří tomu?
     Opět se vlečou minuty. Horák se pokouší o vtip, ale copak se teď někdo může smát? Raději si berou noviny a zírají na stránky. Zdají se jim prázdné, písmenka se před jejich zrakem rozplývají v niveč.

     Hostinský přináší večeři spolu s několika povzbudivými slovy. Však to Lípa nějak zařídí, je to přece inteligentní člověk!
 Snad je to pravda, ale copak v takových chvílích pomáhá inteligence? Spíše nebojácnost. A rychlá reakce na nečekané situace. Ovšem jestli oboje Lípa má, nevědí. Znají ho příliš krátce.

     Hostinský zatím prošel chodbou kolem gestapáků s Lípou, jako by šel na záchod. Doufal, že zaslechne několik slov. Ale jako naschvál si Němci pouze prohlíželi Lípův průkaz. Vrátil se tedy se zprávou, že nic neví.  Bylo nutno dále vyčkávat. Kdyby jen nepovolovaly nervy!
 
     Ale tu už se otevírají dveře a Lípa skutečně s úsměvem vchází. Je vyhráno? Ano, aspoň se zdá. Ale za chvíli přichází hostinský a sděluje, že jeden z gestapáků hlídá v zahradě. Přechod hranic je tedy nutno odložit na zítřek.

     Odcházejí do jiné hospody, kde jim vyjednali nocleh na půdě v seně. Není to moc pohodlné, ale kdo už v takové situaci hledí na pohodlí.
 
     Přes veliké vypětí nervů nakonec únava přemohla všechny čtyři utečence, kteří usnuli a prospali téměř celý příští den.
     Stejně bylo nutno čekat opět do setmění.
     První se probouzí k večeru. Přivádí ostatní do stavu bdělosti a společně vyčkávají prvních hvězd.
 Konečně přicházejí spojky. Jsou to sice pytláci, ale hostinský nás při loučení uklidňuje: nebojte se chlapci, ti už převedli spoustu takových, jako jste vy.  A tak se jde.
 
     Venku je tma jak v pytli. Hustě padající sněhové vločky navíc oslňují při chůzi. Přesto nezbývá než pokračovat.
     Na rohu čeká další spojka. Chvíli jde skupina mlčky. Pak jeden z doprovodu poznamená: ty aktovky tady musíte nechat, ty by vám při přechodu překážely.
 
    Co dělat, naše čtveřice se zbavuje svého posledního majetku.  Vždycky se zřejmě najdou lidé, kteří těží ze situace svých bližních. Jedni riskují životy za svobodu druhých a ti druzí je za to ještě okradou. V takových chvílích se pozná charakter člověka.
    Ze tmy ve předu se ozývá soví houkání.
    V pořádku, poznamenává spojka. Vzduch je čistý, můžeme pokračovat. Je to smluvené znamení jejich pomocníků. Ale dělají to dobře, od pravých sov k nerozeznání.
 
    K hranicícm zbývají ještě tři kilometry. Jak krátká a přece tak nekonečně dlouhá cesta! Skupina stoupá průsmykem na Javorinu.  Nad nimi vykoukl z oblak srp měsíce. Ozářená krajina budí dojem hodiny duchů. Osoby i stromy vrhají tajuplné stíny nejbizarnějších tvarů.
    Ten průsmyk - to byla hranice. Napětí dosahuje vrcholu. Každý účastník hledí soustředěně před sebe. Tlukot vlastního srdce zní opět jako dunění zvonu. Postupují pomalu a obezřetně. Konečně někdo z nich praví: „Komenský to měl lehčí. Vzal hlínu a jel.“ Právě to potřebovali.Těch několik málo slov vneslo úlevu do napjaté situace. Bezděky se všichni museli usmát. A tento osvobozující smích je sučasně i uklidnil.
 
    Konečně: hraniční patník! Pravou nohou překračují všichni pomyslnou čáru. Ne nejsou pověrčiví. A přece, pro jistotu, kdyby v té pověře snad přece jen bylo stébélko pravdy. Tedy pravou stanuli poprvé na půdě Slovenska. Na půdě, kam tehdy ještě nevkročila noha německého vojáka. Snad mají tedy přece jen to nejhorší za sebou!

    Sestupují kolmo k malebné salaši. Starý pastýř je hostí šálkem čerstvého mléka. Ale nikdo nemá chuť do dlouhých řečí. Ještě jeden šálek a jde se spát. Za chvíli už nikdo z nich o sobě neví. Přemohla je únava.
 
    Slunce už je vysoko nad vrcholky nejvyšších stromů, když je Zemanovič, tak se pastýř jmenoval, odvádí do Hlubinné.  Po cestě potkávají kominíka. Že by přece? Chtěj nechtěj to přispívá k lepší náladě. Snad jim přináší štěstí.
    Skutečně jde dosud všechno téměř hladce. Místní Čech, který zůstal na Slovensku, jim dává k dispozici peníze. Ale i Slováci jim dávají najevo své sympatie. Všichni o nich vědí, že utíkají před nacisty. Že jejich cílem je čs. zahraniční armáda. Většina činem, a mnozí třeba jen povzbudivým slovem nebo dokonce pouhým pohledem ukazují, na čí straně jsou. Místní hostinská je dokonce na rozloučenou políbila.

    Nevím, zda mám pokračovat. Stovky Čechů, prostých vlastenců, opouštělo v oněch dnech stejnou cestou protektorát za vytouženou svobodou. Stovky, a snad dokonce tisíce občanů ze všech koutů Českých zemí opouštěly tehdy své domovy, rodiny, nejbližší, Aby jim vybojovali život důstojný člověka. Opouštěli poměrnou jistotou a vydávali se do neznáma, kde číhalo nebezpečí na každém kroku. Riskovali životy, aby jiní mohli žít. Ale z těchto tisíců už desítky popsaly svou anabázi v tisku, rozhlase televizi. Má tedy cenu opakovat mnohokrát řečené?

    Byl jsem dlouho na pochybách. Snad je skutečně škoda času i námahy. Ale pak jsem se přece jen rozhodl: ne, toto je výjimečný případ. I když prošel stejnými útrapami jako ostatní, o tomto člověku by se mělo vědět. Byl jedním z tisíců a přece svým způsobem jiný. Jediný lidický muž, žijící dnes mezi námi, který přežil nacistické běsnění. Žijí snad ještě jiní, v Lidicích narození, ale ti už v obci onoho 10. června 1942 nebydlili, neměli místní občanství. Ti z nich, kteří je měli a žili v onen osudný den jinde, neunikli německé důkladnosti. Nacisté je pozavírali dodatečně a dodatečně je popravili. Josef Stříbrný je proto skutečně jediný žijící mužský občan původních Lidic. A navíc jeden z těch, na nichž byla dlouho páchána křivda.
 
    Mnozí z těch, kteří se dobrovolně vydali do zahraničních armád, položili své mladé životy - jak říkají tak vznosně básníci - na oltář vlasti. Jiní se vrátili a byla léta, kdy za svou službu vlasti trpěli. Doma, ve vlastní zemi. Za to, že je osud náhodou zavál do Anglie. Nevolili si směr, byli ochotni bojovat všude.

    Je to celkem známá skutečnost, ona doba už je za námi. Byli rehabilitování, vzati zpátky do svých původních povolání. Už o tom ani nemluví. A je to tak správné, staré chyby nemá smysl oživovat. Ale jejich příspěvek při osvobozování republiky nemá být zapomínán. Lidice se staly u nás i ve světě symbolem utrpení nacisty okupované země. Proto jsem se rozhodl popsat ve zkratce historii posledního lidického muže.

    Donedávna o něm nikdo nevěděl. Říkalo a psalo se, že byli všichni lidičtí muži vyvražděni. Nemluvilo se o něm proto, že ho osud náhodou zavál do Anglie. Jako kdyby  všichni, kdož dobrovolně opustili vlast, nešli bojovat proti stejnému nepříteli, proti stejné, zrůdné ideologii, jakou byl fašismus, ať už se s ním střetli na Východě či na Západě. Čtěte dál a pochopíte křivdu, jež na těchto lidech byla páchána.

    Autobus odvážel skupinu dobrovolných exulantů do Nového Mesta nad Váhom. Každý ujetý kilometr byl krokem, který je přiblížil vytoužené svobodě. Ale ještě číhalo nebezpečí na každém kroku. Další stanicí byly Piešťany. Pak Bratislava. Spojky si je předávaly jako štafetový kolík. Pak náhle poplach: přes Sereď nemohou, tam už prý transporty praskly.

    Trasu není možno měnit, je však nutno pokračovat v cestě pěšky. Patnáct kilometrů není mnoho, ale ani málo, zejména, je-li už člověk unaven i duševně. Přesto je zmohli za necelé dvě hodiny. Do hospody vdovy Ševčíkové však vpadli zcela vyčerpáni.
Rychle něco teplého k pití, něčím to zakousnout a pokračovat v cestě. Samým rozčilením objednali Vlasty místo smluvených Líp.  Ale nic se nestalo, všechno včas napravili a o půlnoci vyrazili v doprovodu dvou, nějak k maďarské hranici.
 
    Nikdo nemohl dobře popsat proč, ale moc jim  nevěřili. Všude a vždycky se najdou hyeny, které využívají lidské nouze. Obě spojky měly starost jen o peníze, místo aby je odvedly až k hraniční čáře, ukázaly jim z dálky směr, vybraly 350 korun odměny a skupinu opustily. Ale utečenci byli rádi. Stříbrný se jako nejvyšší přítomná hodnost ujal velení a skupina postupovala udaným směrem. Mlčky, s myšlenkami v opuštěných, vzdálených domovech. Kdyby tak věděli, co všechno prodělali od chvíle, kdy vykročili do světa!

     Vzpomínky na domov jim pomáhaly zapomínat na útrapy pochodu.  Pohrouženi v myšlenkách došli konečně k patníku, který označuje státní hranici. Ano, na druhé straně označovalo písmeno „H“, že právě vkročili na území Maďarska. Odtud je tedy bude pronásledovat dvojnásobné nebezpečí: k politickým odpůrcům přibyla neznalost jazyka. Bylo nutno zvýšit bdělost.
 V první obci si našli malou budovu nádraží. Na peróně narazili na skupinku pěti Čechů a jednoho Slováka. Báli jsme se jich, vzpomíná dnes Josef Stříbrný, a oni zase nás. Nemluvili spolu a pohledy se navzájem oťukávali. Ale pomalu opadávaly zábrany a obě skupiny poznaly, že jsou zde za stejným cílem. Bylo jich tedy už deset.

     Tak velká skupina je podezřelá. Rozdělili se tedy opět do dvou part po pěti. „Visze?“, zeptal se nádražní pokladník a Stříbrný odpověděl jediným slovem, které znal: „Igen“. Koupil zbytečně deset jízdenek, neboť nádražákova otázka zněla v překladu „zpáteční?“ Ale peníze tady nerozhodovaly, to hlavní bylo, dostat se rychle pryč do bezpečí.

     Všichni si oddychli, když do stanice vjel funivě starý vlak.  Jejich radost byla o to větší, že průvodčí byl Slovák. Věděl ihned, kdo jsou neznámí pasažéři, za jakým účelem cestují do Budapešti. Provedl je proto pečlivě hlavní branou a odvedl v maďarské metropoli pro jistotu až před bránu francouzského vyslanectví.

     První cíl byl dosažen. Byli opět na svobodné půdě.
     Hned za dveřmi zněla všude jen čeština a slovenština. Ale ne všichni si zasloužili označení Čech či Slovák.
 Jeden z „úředníků“ jim například řekl, že už nemá k dispozici peníze, aby se raději vrátili zpátky do protektorátu. Po všech těch útrapách! Jiný jim zase slíbil, že jim vymění jejich peníze za pengö, sebral od nich 11000 Kčs a zmizel navždy. Všude se najde plevel, jenže v situaci v níž byli právě dorazivší uprchlíci, to pociťuje člověk dvojnásob.

     Všechno prožité jim však nebralo chuť dostat se dál, za vytouženým cílem, do armády, v níž by mohli se zbraní v ruce bojovat proti nenáviděným okupantům. Parta dvanácti Čechů byla ubytována v podzemní místnosti, kde denně dostávali kapesné 5 pengö. Neměli se špatně, jen to nicnedělání - pokud se nepovažuje hraní karet za činnost - jim lezlo na nervy. Jak dlouho budou odsouzeni pobývat v tmavém suterénu?  Nebude to trvat déle než 10 dní, utěšovali je. Takový je prý průměr pobytu všech příchozích. A vůbec, ať  jsou rádi, že jsou v bezpečí. Na pevnosti má sedět 40 Čechoslováků ve vězení. Francouzský konzulát je prý vykupovává, ale to je dost nejistá záležitost.

     Dny v podzemní místnosti byly nekonečně dlouhé. Navíc zde prožívali vánoce, svátky sentimentálního vzpomínání na domov, a několik dní po té i Nový rok. Co jim asi přinese, čím je překvapí? Silvestr byl v rámci daných možností veselý. O pití nebyla nouze, s chlapci slavila poslední noc roku i Gabi, hezká dcera domácích, do které se Josef po uši zamiloval, a tak několik hodin zapomněli na svou svízelnou a nejistou situaci.
 
     Ráno ovšem vystřízlivěli a starost je začala znovu nahlodávat. Příkaz k odchodu stále nedostávali a tak se skupinka tří mládenců v čele se Stříbrným odhodlala k partyzánštině. Odjedou do Jugoslávie sami, na vlastní pěst. S 300 dináry v kapse a s plánkem nakresleným tužkou na kousku papíru, nasedli do vlaku a vydali se opět jednou do nejistoty.

     Do pohraniční stanice ovšem dojet nesměli. Vystoupili proto o několik desítek kilometrů dřív a vykročili pěšky. Byla tmavá zimní noc. Jejich kompasem byla Polárka. Vyhýbali se vesnicím, aby je nevyzradili štěkající psi, ale stále neviděli hraniční patníky. Už mohli ujít takových 25, 30 km a stále byli v Maďarsku. Šest, snad dokonce osm hodin chůze už měli ve znavených nohách. A navíc začalo svítat. Z posledních sil došli k lesu na protější stráni.

    Už nedoufali v přechod hranic před rozedněním, když náhle jeden z nich spatřil první nápis v azbuce. Byli v Jugoslavii! Začali se objímat a tančit jako malé děti.
 
     Na subotickém nádraží jim sdělil železničář, že příští vlak do Bělehradu jede za dvě hodiny. To už vyžadovalo jen chvíli trpělivosti. Konečně zaznělo z dáli supění lokomotivy a trojice mladých Čechů nastoupila do vagónu. Našli si prázdné oddělení a za chvíli upadli do hlubokého spánku.
    Probudilo je až ranní světlo. Hodinky ukazovaly půl devátou, když zahlédli starou tureckou pevnost nad Sávou, symbol Bělehradu. A o několik minut později už vjížděli do staré nádražní budovy. Taxík je zavezl do Československého domu v Garašaninově ulici 39, kde už bylo ubytováno na sto mužů se stejnou minulostí a stejným cílem.

     V Jugoslavii byli skutečně mezi bratry. Všude jim lidé projevovali svoje sympatie, pomáhali jim, hostili a objímali je na potkání. To téměř „domácí“ prostředí však způsobilo, že polevila kázeň. Byl to celkem přirozený, i když nevítaný důsledek uvolnění z překlenutého nebezpečí. Na štěstí se týdně sestavovaly tři transporty po 20 mužích, kteří odjížděli přes Saloniki a Cařihrad, tedy přes Řecko a Turecko do Sýrie.

     Odvody se konaly na francouzské misi, kde jim také byly vydávány mezinárodní cestovní pasy Leisses passez. Tam se poprvé seznámili s dosud neznámou skutečností, že se do československých zahraničních jednotek hlásily také ženy.  Překvapení ne právě nepříjemné.

     Dne 14. ledna, v pravoslavný Nový rok, který se v Bělehradě všeobecně slavil jako u nás Silvestr, byl Josef Stříbrný zařazen do transportu. To slovo má v souvislosti s jinou institucí okupační doby temna smutný význam. Ale zde, pro dobrovolníky, očekávající toužebně odjezd k jednotkám, v nichž  dostanou konečně do rukou zbraň, znělo jako povzbuzující dunění zvonu.
    V odpoledních hodinách jim posel přinesl na ubytovnu balíček s jídlem na tři dny, několik řeckých drachen a anglických liber - a v nula čtyřicetpět vyjel s nimi rychlík směrem na východ.

     Čím déle seděli ve vlaku, tím rychleji mizelo vědomí zimního ročního období. Balíčky s jídlem ani neotevírali. Všude na všech stanicích, v každé obci, kde bydleli Češi, přinášeli jim krajané k vlaku sáčky s proviantem a dobrotami. Ta setkání s nimi byla krátká, ale nezapomenutelná. Protože v takové dálce od domova je české slovo a projev krajanské solidarity svátost, dvojnásob cenné a hřejivé.
     Dne 19. ledna ve tři hodiny ráno vjel jejich vlak do syrského Aleppa. Venku bylo pravé jaro. Ovanul je teplý vzduch jako  ve  vlasti koncem května. Kolem dokola zrály citronovníky a pomeranče, a dobrovolníci v civilu vychutnávali plnými doušky svobodu.

     Na Allepo má však většina z nich přesto nepříjemnou vzpomínku. Na nádraží, hned po příjezdu, byly skupiny rozděleny podle hodností. Důstojníci doleva, mužstvo doprava. Po tolika společných útrapách a nebezpečenstvích, po společném riziku a přes společný cíl, stáli zde náhle rozděleni na dvě skupiny. Mezi přáteli na život a na smrt dal někdo vyrůst umělým bariérám.

     Chlapci to nesli nelibě. Mužstvu se to nelíbilo a důstojníkům to bylo trapné. Ale vojenská kázeň nařizovala - podrobit se bez reptání. I když vnitřně mnozí zatrpkli a marně si kladli otázku: tak vyhlíží demokracie našeho zahraničního odboje?
 
     Na přemýšlení však nebyl čas. Z Aleppa odjeli všichni do hlavního města Libanonu, do malebného Bejrútu, a po krátkém třítýdenním pobytu byli odtamtud přemístěni do tábora cizinecké legie. O několik dní později se nalodili na parník Providence, s místem určení Marseille.
    Pluli zpátky do Evropy, odkud se jim nedávno podařilo po tolika útrapách uprchnout.

    Přerušuji čtení deníku, v němž dlouhý sled zápisů střídá poznámka, psaná jiným písmem: "Vzpomínka na společnou cestu za osvobozením vlasti" - a podpisy. Nevím už, kolik bylo těch podpisů, nepočítal jsem je. Ale v duchu jsem se zamyslil nad osudy těch, kdož tehdy začátkem února brali jeden po druhým do ruky plnicí péro, kterým se zvěčnili v této útlé knížečce. Na památku sobe navzájem a třeba i těm budoucím. Každého z nich sem přivedl jiný osud, jiná příčina. Ale všichni byli prodchnuti jednotnou vůlí pomstít potupný zábor vlasti, vykořenit jednou pro vždy nelidskost německého fašismu.

    Seděl jsem nad jejich podpisy a v myslí mi vytanula otázka: kde je dnes ten, kde onen, kterýpak z nich přežil válku a dožil se kýženého okamžiku svobody a který zahynul v půli cesty, koho přivítala v slzách radosti máma či žena a kdo z nich zanechal po sobě než smutek v očích rodičů a sirotků.

    Josef Stříbrný měl štěstí. Přežil všechny nástrahy následujících čtyř let, hrozných válečných let, kdy každý den číhala na něho smrt v nejrůznějších podobách a přestrojeních. Šťastný osud mu dopřál psát nadále poznámky do zápisníku, který nám umožňuje vnořit se na chvíli do let, jejichž hrůzu už pomalu zapomínáme.

     Desátého února v ranních hodinách vplula loď téměř neslyšně do marseillského přístavu. Jen dvojí zahoukání oznamovalo, že přijíždí další várka dobrovolníků, kteří oklikou přes středovýchodní cíp asijského kontinentu vyjeli z jistoty domova do nejistého  světa, aby s nasazením života vybojovali své vlasti opět ztracenou svobodu. Kdo z nich se jí dožije, bylo ve hvězdách. Ale na to v oněch dnech nikdo nemyslel.

    V jižní Francii byl celý transport ubytován ve starém koncentračním táboře, vybudovaném kdysi pro španělské utečence. Dostali staré, roztrhané uniformy. Byli jim přiděleny dřevěné palandy. A všude je obklopovala nepříjemná špína a pach.
 
    Dostali první žold. Důstojníci víc, mužstvo méně. Nemělo to právě nejlepší odezvu. Mnozí si totiž představovali, že po stejném riziku a stejných svízelích útěku nebude mezi nimi rozdílu ani v armádě. No, vyžadovalo to chvíli trpělivého vysvětlování, ale nakonec všichni uznali, že je představa o naprosté rovnosti neproveditelná.

     Začal výcvik. Tuhý, ale rychlý, neboť jako Damoklův meč jim visela nad hlavou neustálá hrozba německé invaze. Den co den, od rána do večera a často i od večera do rána, seznamovali se s bojovou technikou a s novými zbraněmi. Víte, co to byl za pocit držet v ruce bren-gun, vzdálený pozdrav domova (původně lehký kulomet z Brněnské zbrojovky vyráběný za války v Britském Enfieldu odtud BREN, pozn. red.), a vědět že s ním budete moci bojovat proti nacistům?

     Tak alespoň doufali. Že to přišlo jinak, nebylo jejich vinou.
     Měsíc po příjezdu do Francie začala německá ofenzíva. Divná válka, od jejíhož zahájení se vlastně na západní frontě nic nedělo, našla svůj náhlý a překotný konec. Tam, kde dosud vládlo hřbitovní ticho, rozezvučela se děla. Letadla, strašlivá vzdušná síla, začala dštít smrt a zkázu.

    Dva nedocvičené a nedostatečně vyzbrojené československé pluky opouštěly narychlo tábor. Směr: fronta.
    Ještě než mohly skutečně zasáhnout do bojů, prorazili však Němci „neprorazitelnou“ Maginotovu linii.
    V celé západní Francii zavládlo heslo „Zachraň se kdo můžeš“. Vznikla panika. Armáda ustupovala v chaosu, obyvatelstvo se snažilo zachránit si holé životy divokým úprkem.

     Československým jednotkám slouží ke cti, že si v této situaci uchovaly disciplinu. Spořádaným pochodem dorazily do přístavu Séte, odkud se chtěly dostat na území, jež  pokračovalo v boji, ať bylo kdekoliv a patřilo komukoliv. Hlavně, aby mohly bojovat proti Němcům a vybojovat své vlasti opět svobodu.

    V Séte vládl zmatek. Strašlivý zmatek. Kde kdo chtěl odplout do bezpečí a přebíjel nabídky druhých. Za těchto podmínek není divu, že československé vojáky nechtěl žádný kapitán vpustit na svou loď. Času nebylo nazbyt. Na dlouhé vyjednávání nebyla vhodná doba. Nezbylo proto než jednat rázně.
    Naši vojáci obsadili násilně uhelnou loď a přinutili kapitána k odplutí od francouzských břehů. Posádka se nejdříve bránila, ale nakonec poznala bezvýslednost své snahy.

     Směr plavby: Gibraltar.
    Na ostrově, o němž se říká, že je největší součástí britského loďstva, vládla také nejasnost. Nikdo nevěděl, bude-li Anglie sama pokračovat v boji. Přesto zde československé vojáky přijali jinak nežli Francouzi. Nalodili je na britskou loď, která je měla odvézt do bezpečí, to znamená, co možná nejdál od Evropy. Tentokrát měla být cílem Kanada.
    Loď skutečně vyplula a vydala se na svou dlouhou pouť k americkému kontinentu. Ujela již pěkný kus cesty, když příslušníci našich jednotek zachytili z lodního rádia Churchilovo poselství, v němž britský ministerský předseda oznamoval, že Anglie bude pokračovat v boji, i když to bude stát mnoho krve a potu.
     Lodí projel povzdech úlevy. Přece ještě není všechno ztraceno. „Ale co budou naši vojáci dělat ve vzdálené Kanadě, když se boj bude odehrávat v Evropě?“
     Chvíle vyjednávání a už brala loď velkým obloukem nový kurz. Zpátky do Evropy. A nazítří přistáli v Liverpoolu.
    Hned od prvního okamžiku bylo jasné, že zde najde Hitler mnohem větší odpor. Klid, pevná vůle, dobrá organizace - to byly první příznaky odhodlání anglického lidu, postavit se nacistů na odpor. Jaký rozdíl proti Francii!

    Každý muž dostal uniformu z kvalitní látky, kompletní vybavení a na zimu byla celá jednotka přestěhována ze stanového tábora, kde trávila tři podzimní měsíce, do kamenných budov.  Jídlo bylo dobré, péče vzorná a tak není divu, že se vlivem spokojenosti vylepšila i kázeň.
    Přitom vojenská situace nebyla v té době pro Brity růžová. Vojáky z povolání ztratili u Dunkerku, vlastní silnou, nově vycvičenou armádu ještě neměli. Proto s tím větší radostí a úlevou vítali československé a polské jednotky, malé skupiny Belgičanů, Norů a příslušníků ostatních, Hitlerem porobených evropských národů.  Ale to byla nehomogenní armáda, která se teprve musela „sehrát“. V oněch dnech neměla než dobrou vůli a odhodlání neustoupit. Kdyby byli Němci tehdy podnikli pokus o invazi, kdoví, jak by byla dopadla!

     Führer tisícileté říše udělal na štěstí chybu, nezaútočil, protože tehdy stále ještě doufal, že v Britech nakonec získá spojence proti Sovětskému svazu, a tím dal ostrovům příležitost vycvičit a vyzbrojit novou armádu.
 
     Naši mohli také dokončit výcvik, načatý ve Francii. Dostali přiděleny nové zbraně, na které si museli zvyknout. A tak opět jednou neznali dne ani noci. Hitler stál ve vzdálenosti několika málo kilometrů na druhém břehu Lamanšského průplavu a to vyžadovalo neustálou bdělost.
 
    Jednoho dne - bylo to při ranním nástupu - vyzval jeden z velitelů dobrovolníky, aby se přihlásili do československých parašutistických oddílů. Podmínky: dokonalé zdraví, fyzická zdatnost, vůle vytrvat i za sebeztíženějších podmínek. To poslední měli všichni. Ale Stříbrný splňoval i obě předcházející podmínky.
    Nezaváhal ani okamžik a vykročil spolu s ostatními dobrovolníky o krok vpřed. Ale tím ještě nedosáhl svého cíle. Po delším, intenzivním a vyčerpávajícím výcviku bylo vybráno dvacet nejlepších do zvláštní skupiny, která měla odejet do Londýna na speciální výcvik. Měli být shozeni nad vlastí a zabít kata českého národa, reichsprotektora Heydricha. Ostatní se měli vrátit k pěchotě.

     Stříbrný mezi vybranými nebyl. Ale k pěchotě zpátky také nechtěl. Proto se přihlásil k letectvu. Létat tak vysoko v oblacích a bojovat proti Němcům už nyní, kdy pozemní armáda ještě nepřišla s nepřítelem do styku!

     Byl přijat a prošel půlročním výcvikem. Opět jednou - kolik už prodělal různých výcviků a všem se podroboval rád, protože každý z nich ho přivedl o krůček blíže splnění velkého přáni. Jen kdyby už mohl aktivně bojovat proti Němcům!

     Po půlroce na podzim 1942, byl konečně přidělen jako navigátor bojové skvadroně RAF. Poprvé vzlétl do výšin k aktivnímu setkání s nenáviděným nepřítelem. Jak mu bušilo tehdy srdce rozčilením! Už nikdy poté nezažil takový pocit štěstí, jako při svém prvním bojovém zásahu.

    Začala bitva o Anglii. Mnohonásobná přesila Němců neustále nalétávala na průmyslové a nejhustěji obydlené části Anglie ve snaze zdolat resistenci obyvatelstva. Tisíce pum nejrůznějších druhů a kalibrů zabíjelo noc co noc ostrovany bez rozdílu stáří a pohlaví. Ale spolu s bombami začaly padat i letadla útočníků. Denně se odehrávaly nad Anglií urputné vzdušné souboje. Ale nejen útočníci se stávali jejich obětmi. Netrvalo dlouho a ze Stříbrného skvadrony zbylo jen pět posádek....

     Situace byla zoufalá. Pomalu už nebylo náhradníků a tak bylo nutno přecvičit pěší vojáky na letce, aby mohli doplnit zdecimované letecké útvary.

    Stříbrný byl z bombardovací perutě přesazen k pobřežnímu letectvu, k tak zvanému Coastal Command, které hlídalo anglické pobřeží před německými nálety.

     Byla to vyčerpávající služba. Letadel bylo málo, lidí ještě míň. Sotva přistál, už musel častokrát bez odpočinku znovu vyletět, když se blížila nová vlna nepřátel. Přemáhala ho únava, spánku bylo málo. Ale síla vůle vždy zvítězila.

     Když dnes pohlíží  zpátky, zdá se mu oněch 600 bojových hodin, které tehdy nalétal, jako maličkost. Ale šest set hodin, to je nepředstavitelných 26 dní a nocí, rozštěpených do nespočetných hodin, minut a vteřin. Každá z nich mohla přinést smrt. A on chtěl tolik žít a dožít se okamžiku vítězství!

    Byly to strašné boje na život a na smrt. Buď on anebo nepřítel, to věděl při každém vzlétnutí. Jeho nervy byly napjaty do krajnosti. A denně se vracelo méně kamarádů do základen. Kolik bylo mezi nimi takových, na které čekali doma - jako na něho – rodiče, sourozenci, ženy a děti. Ale nejhoršího se měl ještě dožít.

     Bylo to 10. června 1942. Seděl právě po jednom z vyčerpávajících soubojů v důstojnické kantýně a naslouchal půlnočním zprávám z Prahy. Znal ty každodenní žvásty téměř nazpaměť. Proto poslouchal jen tak jedním uchem, když náhle jako když do něho střelí. Zaslechl jméno své rodné obce, Lidice! Co se mohlo stát, že si vzpomněli na malou vesničku ve středu Čech, o jejíž existenci už v nedaleké Praze do té doby sotva někdo věděl?
    Zbystřil sluch, a tu zaslechl hlášení, jež se mu hluboce vrylo do paměti, slova, jež nezapomene, dokud bude žít.

     "Za pátrání po vrazích SS-obergruppenführera Heydricha byly zjištěny nezvratné důkazy, že obyvatelé obce Lidice u Kladna poskytovali podporu a pomoc okruhu pachatelů ... Proto ... byli dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora a děti byly dány na náležité vychování ..."
     Pod Stříbrným, který rozčilením vyskočil na nohy, se podlomila kolena. Bezhlesně klesl zpátky na křeslo. Uplynulá vteřina zhatila všechny jeho sny o šťastném shledání s rodinou. V mysli se mu promítaly hrůzné scény popravčí čety, pod jejichž kulkami klesá s ostatními muži i jeho otec a bratr. Copak je to vůbec možné? Vždyť oni za nic nemohou! Chtělo se mu zařvat, aby to slyšel celý svět. Ale včas se ještě ovládl. Stejně na něho s účastí a pohnutím hleděla celá kantýna.

     Jsi muž, říkal si, a chovej se podle toho. Ještě žije máma, ženy přece nechali naživu. K té se musíš vrátit, ta tě teď bude potřebovat dvojnásob. Navíc musíš přispět ke zkrácení války, aby nemohlo dojít k dalším Lidicím. Fašismus, ta zrůdná ideologie 20. století, musí být co nejrychleji zlikvidován a vykořeněn. Doma k tomu nemohu přispět, jsou bezbranní. Ale ty třímáš svobodně v rukou zbraň, ty se můžeš a musíš přičinit, aby byl pomstěn otec, bratr, všichni ti nevinní doma, kteří byli chladnokrevně zavražděni. A kolik jich ještě čeká podobný osud!

     Od toho dne létal s dvojnásobnou vervou. Vrhal se na nepřátelská letadla s ještě větším odhodláním nežli dosud. Popadla ho bezmezná touha po odvetě. Když vzlétl poprvé po oné noci, napsal křídou velkými písmeny na bombu v podvozku: Za Lidice! Od toho dne mu na všechny bomby, které montovali k jeho letadlu, připisovali členové pozemních jednotek ona dvě slova.
 Samozřejmě věděl, že se puma při dopadu roztříští, že si je nikdo nepřečte, ale jemu to dávalo jakési vnitřní uspokojení. A proto v tom pokračoval do konce války.
 
     Dnes se mu samozřejmě zdá leccos jiné, než tehdy. Válečná léta mu defilují před očima jako dávný zážitek který snad ani není pravdivý. Pomalu zapomíná dokonce už na události, které utkví člověku hluboko v paměti. Které nelze zapomenout.
 Jako například havárie, která ho mohla stát život. Létal tehdy na Wellingtonu, u něhož byl východ spodkem mezi koly. Bylo to po dlouhém bombardovacím letu, už na cestě domů. Jako kdyby to bylo dnes. Slyší ještě v duchu čtení rozkazu, v němž je velící důstojník informoval o důležitosti úkolu.

     Z Japonska pluje do Německa konvoj s kaučukem, pravil. Je pro Německo životně důležité, aby proplul blokádou a dostal se do domovského přístavu. V tom jim musíme zabránit. Stůj co stůj.

    Celkem vzlétlo k splnění úkolu 8 letadel. Čtyři anglická a čtyři československá. Dnes už neví, jak dlouho byli ve vzduchu, když spatřili hledané německé lodě. Obhlédli si je z výšky 500 metrů a pak se se svým letadlem spustil k útoku nad vyhlédnutou loď. Jmenovala se Himalaja. Už při letu střemhlav střílela posádka z každého kulometu. On sám ležel nad zaměřovacím přístrojem a čekal na signál. Dostal ho ve výši pouhých sto metrů, ale puma minula cíl.  Zvedli se opět nahoru a chystali se k novému útoku.
     Kolem dokola svištěly koule protiletecké obrany, které v noční tmě vyhlížely jako žhavé kuličky. Letěly v nekonečné řadě jako navlečené na provázku. Letadlo opsalo oblouk doleva a klouzavým letem se znovu spustilo dolů. V tom jedna ze svítivých střela zasáhla motor.
    To ovšem znamenalo konec. K pobřeží měli ještě 500 kilometrů, což je na jeden motor příliš velká vzdálenost. Ale nezbylo jim než se pokusit o nemožné.  Vždyť byli tak jako  tak ztraceni.

     Ještě nikdy neletěli tak dlouhých 500km jako tenkrát.  Zdály se nekonečnými. Vzpomněl si na svůj útěk z domova, když měli pocit, že jsou sledováni špehem, tehdy se mu také vlekl čas tak nekonečně dlouho.
     Ale zbývající motor pracoval, jako kdyby věděl, že na něm záleží. Že na něm visí životy celé posádky. Ale vody dole stále nebyl konec. Nikde kousek pevniny na obzoru. A právě, když se zdálo, že motor začíná pracovat z posledního, vynořilo se před námi anglické pobřeží. Doletí nebo nedoletí?

    Stříbrnému bylo jasné, že budou muset na prvním rovném kousku půdy nouzově přistát. Možná že letadlo přitom chytne, budou je muset co nejrychleji opustit. Ale východ je mezi koly. Když narazí prudce na půdu, hrozí dveřím vzpříčení. Za pádu se tedy pokoušel otevřít nouzový východ v báni.
    Náraz však přišel dřív, než očekával, takže přiskřípnutím otvoru si těžce poškodil páteř, přelámal žebra, vyrazil zuby ...
    Letadlo se zarazilo tak, že posádka mohla vyskočit spodkem. Učinila to jak nejrychleji mohla, neboť se obávala, že dojde k výbuchu. Když se tak nestalo, vrátila se, aby vysvobodila přiskřípnutého Stříbrného.  Zachránci vyprostili dusícího se nešťastníka z trosek a jelikož mysleli, že dušení způsobil vyražený chrup, spadlý do krku, obrátili ho hlavou dolů a začali vší silou bít do zad. Nevěděli, že dušení způsobilo přeražené žebro, jež propíchlo plíce ...

    Poležel si přes půl roku v nemocnici. Dostal za svůj čin vysoké vyznamenání a celý anglický tisk psal o hrdinství československých letců. Potopili tři německé lodě s kaučukem a to bylo pro ně to hlavní.

    Po šesti měsících, přímo z nemocnice, šel Stříbrný opět létat a shazovat bomby.
    Za Lidice.

    Protože válka ještě zdaleka nebyla u konce a bylo zapotřebí každého muže.

    Přerušuji opět čtení deníku. Odcházím z restaurace U města Prahy domů, do Stříbrného chaloupky, která stojí opodál. Chce mi ukázat fotoalbum, které je ještě starší a ohmatanější než jeho válečný deník. Na snímky je hrůzný pohled, neboť zobrazují osoby, jež se téměř do jednoho staly obětí bartolomějské noci Lidic.  Všichni ti chlapci v ubohých vesnických hadříčkách, kteří stojí seskupeni kolem učitele pro tradiční fotografování na závěr školního roku, jsou dávno mrtvi.

    Je mezi nimi i malý Pepíček Horáků, který na fotografii stojí za Pepíkem Stříbrným. Jejich útěk byl nepřímým důvodem vyhlazení obce. Vyrostli spolu na husím plácku, chodili spolu do školy, proháněli za obcí hadrákovou merunu a nakonec jako vojáci věděli, kam je volá jejich povinnost a vojenská čest. Prošli celou válkou spolu, překonali společně všechna nebezpečí a společně se vrátili domů. Horák se však v Anglii oženil, měl dvě děti a několik let po válce se tam s rodinou vrátil. Zahynul při havárii civilního letadla, které řídil. Za války vycházel ze všech leteckých soubojů vítězně, aby zahynul v míru jako dopravní pilot. Osud si někdy zahrává s člověkem prapodivně.

     Nebo tahleta fotografie. Je na ní lidické mužstvo ledního hokeje, někdejší dorostenecký přeborník okresu. Je mezi nimi i Stříbrného bratr, poslední Lidičák, s nímž si před opuštěním vlasti potřásl rukou. Byly slzy v jeho očích při loučení předtuchou věcí příštích? Kdoví! Zde na snímku ještě netuší, co ho zanedlouho čeká. Usmívá se spolu s ostatními chlapci fotografovi do kamery. Snad by leckterý z nich vyrostl v hokejového Bubníka, či jiného internacionála, který by byl proslavil jméno Československa daleko za hranicemi na sportovních kolbištích.
    Těch fotek je zde bezpočet. Starý táta, ustaraná venkovská maminka, příbuzní, přátelé, postavičky starých Lidic - pozdrav ze záhrobí. Člověku bezděky nabíhá husí kůže. Na dlouhé prohlížení však není čas, ručičky na hodinkách příliš rychle utíkají. Odkládám tedy album a nořím se opět do poznámek posledních stránek deníku.

     Válka skončila. Rudá armáda na svém vítězném tažení Evropou osvobodila mezi jinými i malou obec na Kladensku - nebo vlastně to, co z ní zbylo. Lidice.

     Celá Evropa, opita znovudobytou svobodou, tančila a zpívala na ulicích a veřejných prostranstvích. Armády se vracely do svých mateřských zemí, z koncentráků přijížděly trosky těch, kdož přežili nepředstavitelná muka nebo se jako zázrakem vyhnuli plynovým komorám.
    Svět si oddychl. Hydra fašismu byla zabita, strach, který se vznášel nad hlavami milionů, přes noc zmizel. Lidé začali opět volně dýchat. To, co v uplynulých čtyřech letech prožili, se jim začalo zdát jako neskutečný sen.

     Návrat armád se ovšem nemohl dít chaoticky. Každý chtěl už už být doma, u svých milých, které tolik let neviděl. Těžkopádná organizace demobilizačních opatření a přesuny celých armád pokračovaly pomalu. Naši letci se z Anglie vraceli dokonce až několik měsíců po vítězném devátém květnu.
    S výjimkou dvou. Josefa Stříbrného a Josefa Horáka.

     Ti dostali přiděleno zvláštní letadlo, aby se mohli zúčastnit osobně první tryzny vyhlazení jejich rodné obce. Těsně před 10. červnem 1945 vydali se na cestu.
     Když se na to zeptáte Stříbrného dnes, svěří se vám se smíšenými pocity, které oba letce doprovázely, když vzlétli naposledy z rolovací plochy letiště, odkud ve válečných letech podnikali své bojové výpady proti nepříteli. Vynesly slávu ve světě nejen jim osobně, ale i jejich vlasti, která vyslala do boje proti fašismu tak chrabré vojáky.

     Dnes tedy vzlétli naposledy. Jak se na tento okamžik po léta těšili, jak si jej v duchu představovali a vymalovávali za bezesných válečných nocí! A jak jinak jim bylo u srdce teď.

     Vzali jihovýchodní kurz a blížili se domovu.
     Seděli tiše, ani spolu nepromluvili, Každý z nich si v duchu představoval podrobnosti návratu a báli se ho. Ti, kteří po čtyři válečná léta vzlétali nebojácně proti nepříteli, se nyní báli.

      Srdce se jim  divoce rozbušila, když se blížili ke Kladnu. Oči byly upřeny dolů, k místům tak důvěrně známým. Ano, teď viděli pod sebou první věže kladenských dolů, tedy byly vysoké pece kladenských hutí a tam - tam někde musí být Lidice.
    Ale místo své rodné obce spatřili jen travou porostlou rovnou plochu. Tady v té dolině přece býval kostelík, kousek vedle škola, a tam na vršku, tam přece býval hřbitov. Kostelík mohli barbarští okupanti zbourat, školu také, ale nevinné nebožtíky snad nechali v klidu!
    Nenechali. I tam, kde byly kdysi vyřízené řady hrobů s chudými pomníky, byla než tráva a plevel.
Jejich letadlo opsalo oblouk a chvíli po té se Horák ve funkci radiotelegrafisty zeptal letištní věže, zda mohou přistát.
    Ano zněla odpověď, čekáme už na vás.

     Podvozek se dotkl přistávací plochy a za chvíli vystupovali oba muži na českou půdu, pro kterou se před pěti lety vydali do světa bojovat.
    Před letištní budovou je očekávalo auto, které je mělo zavézt k prozatímním ubikacím lidických žen na Kladně. Teď konečně tedy uvidí své matky! Jak se Stříbrný po lidické tragedii těšil alespoň na tento okamžik. Sevře svou mámu v náručí a zlíbá ji za všechna ta léta, co byli od sebe.
    Dožil se však okamžiku, který svou otřesností předčil vše, co v uplynulých letech zažil. Matka nebyla mezi ostatními lidickými ženami. Němci jí zastřelili za to, že jí uprchl syn a přidal se k československé zahraniční armádě. Také Horákovi zabili mámu, a nejen ji - pro jistotu všechny ženy jménem Horáková...
    Zabili mu maminku! Nebýt jeho, mohla dnes být mezi živými.  Sám by sice nežil, kdyby zůstal doma, ale zachránil by aspoň ji.  Bratra mu zastřelili s ostatními muži u zdi Horákova statku, ale otec ušel násilné smrti od německé kulky, zemřel týden před vyhlazením obce přirozenou smrtí lidických horníků a hutníků - rozedmou plic. Byl  jako poslední občan pochován na původním místním hřbitově...
 
    Nazítří  stáli oba letci čestnou stráž po obou stranách velikého dřevěného kříže s trnovou korunou.
    Proti nim seděly vdovy a sirotci po lidických mužích, president republiky, vláda, diplomatičtí zástupci všech spojeneckých zemí, generalita, důstojnický sbor a desetitisíce občanů.
 
    Kladly se věnce, byly pronášeny řeči. Ale Stříbrný nevnímal. Neviděl a neslyšel. V mysli se mu vybavovaly události uplynulých pěti let, každý detail z oné doby. A zrak mu plul po místech, jež jako by jež jako by byl včera opustil...

    Tam dole na husím plácku, který se dnes rozrostl v nekonečně velký prostor, stála jeho rodná chaloupka. V ní se 28. prosince 1939 naposled viděl s rodiči. Venku byl tehdy mráz, až praštělo. Před baráčkem byla ještě tma a sněhové vločky mu zalepovaly oči. Tam někde byla ulička, kterou stoupal k autobusu. A tam naproti, na tom vršku nad obnaženými hlavami davu, který teď naslouchal vzpomínkovým projevům, se tehdy zastavil a naposledy přehlédl zasněžené střechy lidických chaloupek, věž kostelíka a budovu staré školy. Netušil, že to všechno vidí naposledy. Do stanice vjížděl autobus, který odvážel horníky na šichtu do Kladna, a tak na dlouhé sentimentality nebyl čas. Naskočil do dvířek, které se už už zavíraly, a za chvíli mu Lidice zmizely z dohledu.

     Zmizely mu na plných pět let.
     Z rozjímání ho vyrušily tóny hymny.
     Slavnost skončila, začal všední život.
     Byl povýšen a jmenován vedoucím navigace na Hlavním štábu. Protože armáda neztratila svůj význam, jak si to bláhově představoval ve válečných letech. Až bude po všem, nebude už zapotřebí vojáků, říkal si. Ale svět se ubíral jinou cestou. Někteří toho asi stále neměli dost. Republika musela učinit všechna opatření, aby se již  nikdy neopakoval 15. březen 1939. A k tomu bylo zapotřebí silné, dobře vyzbrojené armády. Zkušeností bylo dost, vždyť českoslovenští vojáci bojovali na všech frontách 2. světové války. Mezi těmi zkušenými byl i Josef Stříbrný. O tom svědčí mimo jiné celá řada válečných vyznamenání.

     Pak však náhle musel opustit Hlavní štáb. Později dokonce armádu. Padl na něho stín nedůvěry. Sám neví proč. Byl synem chudého chalupníka, hutníka. Studoval se záplatovanýma kalhotama. Párek s houskou byl pro něho tehdy sváteční pochoutkou. Děvčata se mu vyhýbala, s roztrhaným Pepíkem Stříbrným nechtěla  žádná chodit. Když do země vpadli fašisti, vydal se dobrovolně a s nadšením za vidinou zahraniční armády. Nevěděl kam dojde, kde mu přidělí místo působiště. Chtěl pouze dostat do rukou zbraň. Dosáhl svého a bojoval jako lev. Denně vydával všanc svůj mladý život. Jeho hruď zdobil stále větší počet metálů. Ale o ty mu nešlo. Proslavil za hranicemi jméno své vlasti. Doma mu zatím - kvůli němu - zabili mámu. A teď padl na něho stín nedůvěry.
    P r o č ?

     Stal se úředníkem Tesly Hloubětín. Jezdil jako nákupčí do Písku, kde se seznámil se svou pozdější ženou. Byl jmenován vedoucím nákupu závodu Elektro-Praga. Pak přišla reorganizace, akce 77 tisíc. (25. června 1951 bylo rozhodnuto že  77 000 úředníků bude přesunuto do výrobního procesu. pozn. red.) Kdo jiný by musel do výroby, než „nespolehlivý“ letec zahraniční armády?

     Přeučil se na seřizovače strojů. V montérkách chodí dosud a nestěžuje si. Ani nezatrpkl.
Seděl jsem proti němu v místnosti jeho písecké chaloupky. Dolistoval jsem válečný deník, jehož stránky už jsou leckde potrhány a úhledné písmo ztrácí na čitelnosti, přičemž však obsah neztratil nic na své aktuálnosti. Protože mládež už nezná tragedie druhé světové války a není na škodu jí občas připomenout hrdinství těch, kdož tehdy na všech bojištích a frontách riskovali životy ve prospěch druhých.

     Dočetl jsem poslední stránku a zavřel desky. Podíval jsem se na Stříbrného, který dosud seděl proti mě. Teď však hledal cosi ve skříňce.
     Ukážu vám svůj nejšťastnější poválečný zážitek, řekl po chvíli, a vytáhl pouzdro s vyznamenáním a dekretem „Za zásluhy v boji proti fašismu“.  Bylo mu uděleno loni na slavnostní schůzi v místním divadle a jeho majitel ho považuje za uznání svého skrovného příspěvku v boji proti nacistickým okupantům. Držel přede mnou rudou krabičku s třpytivým metálem a šťastně se usmíval.

     Řekli mi, abych si podal žádost o rehabilitaci, ale já ji nepodal, pravil po chvíli. Proč by mě měli rehabilitovat? Vždyť jsem nikdy nic špatného neprovedl! A jestli vás smím o něco  poprosit: nepište o mě! Jsem rád, že už mám dneska klid, práce mě baví, jsem spokojenej. Co chce člověk víc? Skutečně nepište, vždyť jsem nevykonal víc než svou úplně obyčejnou a samozřejmou  občanskou povinnost!
    Snad mi prominete, že jsem jeho přání nevyhověl.
    Vyprovokoval mě k tomu titulek "Poslední lidický muž..."