27.1. Nový Jičín – Polom – Hranice (30 km) – na trase pochodu smrti válečných zajatců
Je kolem -6°C, sobota 27. ledna. Před hřbitovem v Novém Jičíně to dost profukuje. A to i přesto, že vyrážíme na pochod až kolem 9 h, abychom se vyhnuly rannímu chladu. Jsme tři ženy a bude nám hůř. Až budem tři až čtyři hodiny na cestě a půjdeme po bývalé císařské silnici mezi Novým Jičínem a Polomí, budem už zabalené jak polárnice. Tomu říkáme „že se nám počasí vydařilo“. Protože tehdy v roce 1945 byly taky velké mrazy, -15 i -20°C. Přiblížily jsme se téměř tehdejším teplotním podmínkám. Nicméně nám milosrdně svítilo slunce, nesněžilo.
Naše letošní první trasa byla částí velmi dlouhého a krutého pochodu válečných zajatců – prošly jsme asi 30 km z Nového Jičína do Hranic. Tehdy ho zajatci prošli za dva dny. Je doložen jejich průchod přes Nový Jičín od Libhoště, Loučku, Starý Jičín, Starojickou Lhotu, Polom, Bělotín. Zajatci přespali u Nového Jičína pod širým nebem – mnoho jich zde umrzlo. Další den nocovali v Polomi v otevřené kůlně u budovy místní cihelny. Kolona dále pokračovala na Hranice, Lipník, Moravskou Třebovou. Informace jsem čerpala především z práce Františka Nedbálka*. Místa přespání ani průchodu jsem označena nenašla, hroby obětí také ne. Ale pátrám dále, po cestě v mrazu to příliš nešlo.
Šlo nám ale vcítit se do toho jaké to tehdy bylo.
Zajatci byli vyhnáni z továren z Horního Slezska asi v polovině ledna 1945.
Na poslední chvíli, ze strachu před rychle postupující východní frontou.
Obzvlášť sovětští zajatci byli nedostatečně ošaceni, obuti do dřeváků.
Příděly potravin byly minimální, často žádné. Kruté zacházení, bití při
jakémkoli pokusu o získání potravy, vody, ani sníh jim SS stráže nedovolily
často dát do úst. Spaní pod širým nebem – nepředstavitelné.
Kolony zajatců směřovaly pěšky na západ, cílem byl
Stalag Weiden v Bavorsku. Celkové počty se odhadují mezi 60 000 – 80 000
zajatců. Hlavní proud z pěti shromaždišť na severní Moravě skutečně prošel
přes Moravskou Třebovou – Litomyšl – Jičín - Mladou Boleslav – Mělník –
Louny – Mariánské Lázně zřejmě až do Weidenu. Hlášení o příchodu do cíle,
počtech zajatců se bohužel nenalezla. Další proud za Jičínem a Sobotkou
směřoval na Mimoň, Českou Lípu, Děčín, Mostecko. Zajatci byli nasazováni
v severočeských zbrojních provozech. Někteří byli transportováni po železnici
opět s cílem Weiden v Bavorsku.
K.H.Frank se snažil za každou cenu zabránit průchodu
kolon zajatců přes území protektorátu, ale bez úspěchu. Věděl proč – zajatci
při každé příležitosti raději riskovali život a utíkali do lesů, výrazně
posilovaly místní jednotky partyzánů. České obyvatelstvo přes výhružky
organizovalo sbírky, potraviny a zajatcům je přes odpor SS stráží a výhružky
obětavě předávalo.
Uvědomovali jsme si, že zajatci už byli tehdy téměř měsíc na pochodu, v mrazech, mnozí umírali, byli nemocní. Naše trasa obcházela velkým obloukem přes Kněžmost a Sobotku oblast hlubokých lesů a skal, jednu z nejkrásnějších v Českém ráji. Tehdy však byla pro nacisty krajně nebezpečná, ve skalách kolem Valečova, Branžeže operovali partyzáni. Později vyzrazená skupina majora Volka byla ještě těsně před koncem války zajata a zničena. Kromě pomníku obětem této partyzánské skupiny v Bosni a v Branžeži však po cestě žádná připomínka pochodu smrti válečných zajatců nebyla. Jako by tudy ani nikdy neprošli.
I přestože se často v literatuře uvádí, že pohyby válečných zajatců byly nepřehledné, evidence chybí, jen místní vzpomínky a hlášení poskytují nesouvislé informace, osobně věřím, že mnohá místa je možné zmapovat a označit. Místa průchodu, události, hroby obětí. Těch je mnoho na místních hřbitovech, často vzorně udržovaných, což těmto pochovaným právem náleží. Jejich utrpení muselo být tehdy strašné.
Zveme vás na další akce – pochody a transporty smrti
vězňů KT:
Už podruhé letos projdeme po stopách pochodu smrti,
na který byly 27. a 28.4.1945 vyháněny ženy z KT Ravensbrück. Prošly ho
i Lidické ženy, které zde byly vězněné, včetně dosud žijících Lidických
žen sester Miloslavy Kalibové a Jaroslavy Skleničkové. Jim a paní Miloslavě
Cábové, která předloni na podzim zemřela, jsem vděčná za jejich osobní
vzpomínky a inspiraci k pátrání po pochodech smrti. Tradičně si připomeneme
návrat pěti Lidických žen 22.5. do Nového Boru a přejezd 46 Lidických žen
1.6. přes Cínovec do vlasti.
Podívat se do Památníku KT Ravensbrück, z kterého
náš pochod vyjde, každému doporučuji. Největší ženský koncentrační tábor
mi už přinesl poznání o osudech mnohých žen. Těch šťastnějších, které věznění
přežily, i těch které se nevrátily. Každý rok jedu do místního archivu
s dalšími jmény žen z Čech, ale i jiných zemí, o kterých se během roku
dozvím, že prošly Ravensbrückem. Vloni to byly třeba i dvě ženy z anglického
ostrova Jersey – Louisa Gould a June Sinclair. Obě v Ravensbrücku zemřely.
První z nich, Louisa Gould, pomáhala na okupovaném ostrově Jersey zde nasazeným
sovětským válečným zajatcům. Byla zplynována na sklonku války. June Sinclair,
asi 22-letá, přišla do Ravensbrücku proto, že se bránila dvoření německého
důstojníka za okupace Jersey.
Nepřežila, záznam o datu a podrobnostech její smrti
však schází.
Zážitkem je také pro mnohé, co pochod z Ravensbrücku už prošli, spaní „pod širákem“. Jinak to tehdy totiž nešlo. Šokující jsou počty obětí v hromadných hrobech po cestě, obvykle v městech na hřbitovech kolem 200, 300 i 400. Oblastí procházelo mnoho pochodů smrti, uprchlíků. V Crivitz se spojily i pochody z Ravensbrücku a Sachsenhausenu, setkali se tam právě české ženy a čeští muži poté, co je stráže SS opustili. Putovali pak ještě dlouhou cestou do Neubrandenburgu a až odtamtud se vraceli začátkem června do Čech.
Pochod smrti vězňů ze Sachsenhausenu také plánuji v budoucnu projít – byl velmi krutý a pro ty méně šťastnější končil na severu u moře. Známý je příběh apokalypsy na lodi Cap Arcona a dalších třech lodích, na které shromažďovaly vězně z pochodu smrti s cílem potopit je na širém moři. Upozorňuje na jejich oběti velký památník na břehu moře v Lübecku.
Během dubna projdeme také další část trasy pochodu smrti vězňů z KT Schwarzheide. Tento pochod je velmi dobře zmapován a označen na německé i české straně. Takové kdyby to bylo do budoucna u všech tras pochodů smrti. A že jich na našem území je mnoho. Počty obětí u nás dosahují téměř 10.000. I my máme hroby s velkými počty obětí, 300 i 400 není výjimkou.
I proto chceme letos na závěr projít v květnu znovu vzpomínkový pochod na cestu osvobozených vězňů z transportu smrti v Žihli. Vzpomínka je místními tradičně velmi dobře udržovaná. Vloni jsme prošli pochod na počest mladotických, letos projdeme cestu z Žihle do Kralovic. Kralovičtí občané nejen že pomohli s osvobozením vězňů z transportu, ale také bleskově zřídili místní lazaret, který tehdy na sklonku války mnohým zachránil život. Oblastí procházely i pěší pochody smrti, odborné a rychlé pomoci nemocným a vysíleným vězňům bylo potřeba. Mnohým bylo pomoženo v hodině dvanácté, mnohým už pomoci nešlo. Ti jsou pochováni na kralovickém hřbitově.
24.4.
Krásná Lípa-Horní Chřibská-Varnsdorf (21 km) – po trase pochodu smrti z
KT Schwarzheide
27.4.-1.5. Ravensbrück – Crivitz (130 km) –
po trase pochodu smrti z KT Ravensbrück
13.5.
Žihle-Kralovice (9 km) – cestou osvobozených vězňů z KT Buchenwald, Ossendorf
a Halle
Akce jsou součástí 7. ročníku Pochodu Lidických žen, který pořádá Milena Městecká pod zastřešením Občanského spolku Lidice. Informace najdete na www.lidice.cz, ikona Transporty smrti a fotoreportáže a další zprávy ve Zpravodaji.
Jakékoliv informace ke zmíněným i jiným pochodům smrti, které pomohou trasy označit, najít hrobová místa, velmi uvítám na adrese milena.mestecka@gmail.com.
* Fr. Nedbálek: Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních
táborů a válečných zajatců přes české země, zima a jaro 1945