Co se stalo v Dolních
Vilémovicích bere dech. Dozvěděl jsem se to od mluvčí našeho občanského
sdružení . Zasvěcená zpráva, takříkajíc od pramene - od Kalibů, kteří se
účastnili výsadby dceřiné lidické hrušně v této malé moravské vesničce
vloni na podzim, přišla hned odpoledne.
V Dolních Vilémovicích
neznámý vandal zlomil kmínek na návsi vysazené hrušničky a pak ještě polámal
nově vysazené švestky, a to v době, kdy ještě nestačily vystrčit ani růžky
nových lístečků.
Zpráva mě zastihla,
když jsem se vracel z odpolední projížďky Lidickou ulicí v obci, ve které
bych takový název ulice vůbec nehledal. Také, že tam žádná cedule na první
pohled není, ani na začátku, ani na konci, jen katastr s Lidickou ulicí
počítá a jen na jedné adrese je pak cedule s názvem vlastníka objektu a
adresou Lidická 60. Ano, podle jména obce jsou to Košťany, které
„sedí“ na úpatí masivu Cínovce, co by kamenem dohodil, západním směrem
od Dubí v Krušných horách.
Vyzpovídal jsem několik
místních, co šli zrovna z práce z lesa a dozvěděl jsem se o dřívější činnosti
vandalů, kterým zde, na začátku Lidické ulice, vadil po válce vztyčený
Lidický kříž.
Měla to být snad předzvěst
odpolední jobovky, když mi mladší muž s motorovou pilou v ruce vyprávěl,
že ten kříž s korunou z ostnatého drátu jednou našli ležet v lese poražený
- odtažený z původního místa. Lidé z obce si u kříže připomínají
tragedii Lidic. Vtyčili jej možná také pod dojmem návratu Lidických žen
přes blízký hraniční přechod na Cínovci 1. června 1945. 
Lesáci z bývalého lesního
učiliště dali kříž i pomníček zase do pořádku, tak, že tu už pár let zase
stojí. Navíc vedle pomníčku, s dnes již opět omšelým nápisem: LIDICE 10.
června 1942, ještě přibyla dřevěná lavička s výhledem do zalesněného
údolí. Přibližně zde vtěchto místech Lidická ulice začíná a prochází podél
pomníčku. Z levé strany je lemována podhorskými chalupami a končí na okraji
obce, asi po kilometru jízdy z kopce dolů.
Křižovatce s hlavní
silnicí, do které Lidická ulice vyúsťuje, vévodí dva moderní třípatrové
domy s fasádou vyvedenou v pastelových barvách a malou pekárničkou nesoucí
název „Večernice“ - jakoby tečkou za historií kterou název ulice
připomíná.
Mezi novodobé
vandaly se nabízí zařadit i německé nacisty, kteří vyhladili Lidice.
Dceru památné Lidické
hrušně v Dolních Vilémovicích dnes stihl podobný osud, jako její matku
před třiasedmdesáti lety. Jaká historická paralela s vandaly. Oběma hrušním
v mladém počínajícím životě byla uražena korunka.
Vzpomínka na několik dalších příkladů místního vandalství mě přivádí k lidickým sakurám. Bylo to už po dokončení výstavby obecního rybníka - koupaliště, které se zakládalo v šedesátých letech svépomocí lidickými obyvateli, převážně pak spolkem rybářů a myslivců. Nebyly to ty pověstné brigády svolávané na podzim na hrabání listí v parku, nebo v létě na sena (hrábě vezměte sebou!), na které chodilo postupně čím dál, tím méně obyvatel, až úplně ze společenského života vymizely. Rybník se stavěl s velkým nadšením a také nasazením. O tom až někdy jindy.
Ale k sakurám.
Okraje silnice klikatící
se z obce dolů do údolí k rybníku byly v té době ještě téměř holé. Po stranách
jen travnaté škarpy. Už ani nevím který významný politik přivezl z Japonska
do Lidic mladé štěpy sakur. Byla naplánována a také se uskutečnila výsadba
těch stromků podél této cesty a protože jich bylo dost, tak byly vysazeny
ještě dál, kolem silnice až ke křižovatce nad rybníkem (vlevo do Makotřas
a vpravo ke Hřebči).
Nové stromořadí se
však záhy stalo terčem novodobých vandalů. Pahýly zbyly po ulomených korunkách.
Co pahýl, to podpis zhovadilého člena naší společnosti, který si dodnes
ve své anonymitě může právoplatně říkat jsem vandal - jsem vandal - jsem
vandal.
Komu tenkrát vadily ty růžově a bíle kvetoucí stromy se zjistit nepodařilo, ale bylo to varování. Varování před lidskou zlobou brutalitou a nenávistí. Podobnou brutalitu a nenávist jakou zakusily v lágru naše maminky a babičky.
Do Dolních Vilémovic,
odkud mi navečer psala paní starostka Boučková co se stalo, určitě vypěstujeme
hrušničku novou, pokud nynější pahýl během jara neobrazí.
Obrazí-li, což bychom
si v duchu jistě všichni přáli, pak přežije ten nájezd vandalů, stejně
jako ho přežila s ulomenou korunkou svého času její „matka“ ve starých
Lidicích.
Osud Lidic, lidických
mužů, žen a dětí velmi dobře znám z literatury či filmů. Jsem rád, že se
našel někdo další, kdo se o košťanský "Lidický kříž" zajímá - pamětníků
rychle ubývá.
Lidická ulice (původně
Zámecká, za okupace Schlossgasse) bývala mnohem delší, než je nyní a změnila
se i její podoba díky tomu, že severní část (polovina obce) byla zbourána
kvůli povrchové těžbě uhlí v 50. - 60. letech min. století. Lovecký zámeček
(v padesátých letech bývalo zde lesnické učiliště do konce 60. let) a okolí
bylo oblíbeným místem výletů obyvatel obce s dětmi a v 19. až do prvního
desetiletí 20. stol. oblíbeným místem teplických lázeňských hostů.
Lidická ulice dostala
své jméno hned v prvních dnech osvobození (Košťany byly osvobozeny 8. května
1945). Přesné datum kdy byl "Lidický kříž" vztyčen jsem bohužel v archivech
nenašel, ale podle pamětníků tomu tak bylo ještě v létě roku 1945, kdy
byly na místním hřbitově pietně uloženy ostatky čtyř umučených sovětských
válečných zajatců a dvou padlých Rudoarmějců.
K poškození kříže opravdu došlo ne však vandaly, ale uhnilou patkou. Upadlý
kříž ležel pak téměř dva roky (!) vedle kamene s nápisem. Je zarážející,
že až na naléhání předsedy měst. výboru KSČM a zastupitele J. Dudeška vedení
města, po delším váhání, nechalo kříž znovu osadit. Nový kříž byl vztyčen
19. května 2008 a do dne výročí byl osazen i nový plůtek.
Vyřiďte, prosím,
moje pozdravy lidickým ženám.
Tolik František Pelz - Košťanský patriot a historik Teplicka, zabývající se zejména sklářstvím a hornictvím.