Když už se píše v médiích o honech, tak to bývá většinou spojeno se zraněním honce, či náhončího. Ale to není náš dnešní případ.

    Ve volném vyprávění mladého honce, účastníka poválečných honů, pořádaných členy myslivecké společnosti Orel Lidice si připomeneme, jak to tenkrát probíhalo a zároveň vzpomeneme na lidické občany, kteří se myslivosti v nových Lidicích po válce věnovali.

    Jak takový hon vlastně probíhal?

    V klubovně (v budově původního muzea vystavěného po válce ve starých Lidicích), která dodnes stojí na rozhraní katastru Lidic a Makotřas hned u silnice, se myslivci scházeli společně s honci před honem okolo 7. hodiny ráno. Posnídalo se, zapilo pivem, sem tam si na zahřátí dali panáčka, prohodili pár přátelských slov a šlo se na první kolo.

    Začínalo se před klubovnou. Hospodář, tehdy Tonda Hájek, kovář ze Středokluk, přivítal
hosty, připomněl bezpečnostní pokyny ke zdaru honu. Potom začal posílat střelce a za nimi honce. Vždy dbal na věk, ty mladší šli dříve, aby ty starší šetřil do dalších kol.

    Honitba je totiž dost velká. Začíná nad Bělockým hájem k silnici na Hostouň, odtud po východní straně silnice na Hřebeč po její severní straně ke dříňskému lesu, kolem haldy na Stehelčeves podél silnice navazující na rychlostní silnici označenou jako R7, podél její západní strany až k novému rybníku pod obcí Středokluky, dále po severním břehu Dolanského potoka zpět k Bělokům.
    Po ukončení rozdílení honců a střelců šel poslední trubač, pan Selement, jenž vždy odtroubil začátek a konec střelby.

    Nejhorší pro honce bylo jít za Jirkou Malým a Jirkou Hejným, ti pálili o sto šest a většinou neminuli. Honci se pachtí terénem a sbírají trofeje, takže jsou ověšeni kilogramy ulovené zvěře, což pokaždé dokonale prověřilo jejich fyzičku.

    Po ukončení prvního kola byla přestávka na občerstvení a doplnění sil. Honci naložili zvěř na valník. Na hlavních honech při výřadu bývalo půl druhého tisíce kusů zvěře - zajíců, bažantů, koroptví, někdy i divočák, ale i škodná - liška, kuna i divoká kočka.

    Tak bohatých výřadů v sedmdesátých létech postupně ubývalo. Úbytek zvěře zapříčinila chemizace zemědělství, rušením remízků a odchyt zajíců posílaných do zahraničí.

    Po skončení honu hospodář zhodnotil výsledek honu, nad výřadem pronesl poctu zvěři, poděkoval hostům za účast a všechny přítomné pozval na večeři a k ukončení léče zábavou.
Proběhlo rozdělení úlovků účastníkům honu. Odměnou všem byl kančí guláš. Po večeři hrála hudba, tančilo se zpívalo, zkrátka bylo veselo.

    Zvykem bylo vyhlášení nejlepšího střelce a honce nebo pasování nového myslivce.
Když se mladý adept na myslivce pasoval, musel vypít několik sklenic vody, mléka, piva a kořalky, aportovat zajíce a pak ho teprve hospodář pasoval loveckým tesákem za myslivce. V kamarádském prostředí útulné klubovny se hony končívaly většinou až pozdě k ránu.

    Je třeba dodat, že hony v Lidicích byly vždy společenskou událostí, při které se scházeli  všichni členové spolku tedy i náhončí. Ti pomáhali myslivcům po celý rok s přikrmováním zvěře a  při vysazování stromků i senoseči, aby bylo co dát v zimě do krmelců. Hony byly vyvrcholením mysliveckého roku.
Stejně významnou společenskou událostí byl pak myslivecký ples uspořádaný ve všech prostorách kulturního domu v Lidicích.

    Ještě jedna věc se při honech probírala, byly to historky z minulých časů, čímž se zároveň zavzpomínalo na členy spolku, kteří už „lovili v jiné honitbě“.

    Vzpomeňme jak se scházeli v „myslivně“ na pietním území pan Hanf, Křivan, Čepela, Bušek, Kloubek, Lukáš, Malý, z Buštěhradu pánové Pekový, Hejný a Polách, a z Bělok pánové Kozel, Krejčík, Malý, Bozděch. Výčet aktivních členů spolku by mohl pokračoval, neboť za myslivostí do Lidic dojížděli kamarádi lidických nimrodů z Kladna, Prahy a na hlavní léče pak z celých Čech.