Anna Nešporová, rozená Horáková z Lidic o nich vypráví.
Můj bratr, Josef Horák se narodil 24. června 1915
ve Hřebči. Vychodil pětitřídní školu v Lidicích, čtyři roky měšťanské školy
navštěvoval v Buštěhradě. Jeho velikým snem bylo stát se učitelem. Na učitelský
ústav v Kladně se ale nedostal a tak vystudoval v Praze na Smíchově obchodní
akademii. Po maturitě odešel dobrovolně na vojnu do Berouna k pozemnímu
vojsku. Při náboru do letectva se přihlásil a byl vybrán. Aby mohl létat,
musel mít však souhlas rodičů, protože v té době ještě nebyl plnoletý.
Rodiče se zdráhali, ale nakonec mu souhlas dali.
Prodělal pilotní výcvik, ve vojenské
akademii v Hranicích na Moravě, kde v roce 1937 ukončil studium jako poručík
Československého letectva.
Josef Stříbrný, kamarád Josefa Horáka, narozen 28. července 1915 v Lidicích, chodil také do pětitřídní školy, ale pak vystudoval Gymnásium v Kladně. Po maturitě odešel na vojnu.
Po Mnichovském diktátu a obsazení Sudet, následoval odsun Čechů do vnitrozemí. Utíkali odevšad, kam se dostal Hitler k moci. I ze Slovenska utíkali přes Moravu Češi, kteří tam pracovali. Když byla armáda rozpuštěna, její důstojníci vytvořili tajnou organizaci „Obrana národa“, v jejímž čele stál generál Nečas. Ilegální „Obrana národa“ začala okamžitě pracovat, aby mohli důstojníci a vojáci odcházet do zahraničí bojovat proti hitlerovskému Německu za osvobození vlasti.
Z armády propuštěni, Josef Horák a Josef Stříbrný, dojížděli každý den do Prahy do práce. Ještě o vánocích hráli s ostatními kamarády na rybníce u Podhorů hokej. To byly jejich poslední vánoce v Lidicích. 27. prosince 1939 ráno odešli do práce a už jsme je do konce války neviděli. Nikdo nevěděl, kde jsou a co s nimi je.
V únoru 1940 ohlásili jejich příbuzní, že jsou
oba nezvěstní. Strážmistr Babůrek z Buštěhradu nevyhlásil pátrání ihned,
ale počkal ještě jeden měsíc.
Dva a půl roku na to se staly Lidice. Po atentátu
na Heydricha, 27. května 1942, začalo gestapo hledat atentátníky a tak
na udání továrníka Pály ze Slaného se přišlo i na Lidice.
4. června 1942 byli zatčeni všichni z rodiny Horáků
(13) i Stříbrných (2), celkem 15 obyvatel Lidic. Mě nezatkli, protože
jsem byla v jiném stavu těsně před porodem. Vzali ale mého manžela, Václava
Kohlíčka, protože jsme v té době bydleli v domě mých rodičů. Odvezli je
všechny na kladenské gestapo k výslechům. Denně jsme dojížděly s babičkou
Kohlíčkovou, mojí tchýní, na gestapo a marně jsme se snažily vysvětlit,
že jsou všichni neviní a že se u nás, ani ve vsi můj bratr s kamarádem
Stříbrným neukázali, ale všechno bylo marné.
Proběhla nejtěžší doba v mém životě.
Všechny příbuzné mi zastřelili fašisté, i miminko,
Věnušku mi odebrali a už jsem jí v životě neviděla.
Mezitím můj bratr Josef Horák s kamarádem Josefem
Stříbrným bojovali za Lidice u 311. bombardovací perutě R.A.F. v Anglii.
Po válce se oba vrátili do republiky.
Bratr se za války v Anglii oženil a tak přijel s celou svou rodinou. Jeho žena Winifred a synové Václav a Josef začali žít na Kladně, v domě pod pivovarem, kde jsme my z Lidic dostali náhradní ubytování.
V roce 1946 byl bratr povolán Ministerstvem národní obrany Československé republiky zpět do Anglické válečné letecké školy. Tam s celou rodinou odejel, aby se účastnil kurzu pro učitele létání. V roce 1947 byl převelen na Moravu do Přerova, kde nadále vyučoval letectví.
Po únoru 1948 byli maj. Josef Horák i maj. Josef Stříbrný z Československé armády propuštěni. Josef Stříbrný byl zatčen v Hradci Králové, kde hned po válce začal vyučovat navigaci, byl degradován a uvězněn jako většina západních letců. Sestřenice Josefa Stříbrného, Anna Hroníková, se postarala o osvobození svého uvězněného bratrance. On se ale do Lidic již nikdy nevrátil. Oženil se v Písku. Byl rehabilitován ještě za svého života v roce 1969. V roce 1976 umírá na rozedmu plic. Jeho popel je rozptýlen na hřbitově v Blatné.
Josef Horák se vyhnul zatčení po únoru 1948 tím, že ilegálně opustil Československo a vrátil se zpět do Anglie. Vstoupil znovu do R.A.F. a ve Swindonu začal opět vyučovat letectví. V roce 1949 však havaroval zkušebním letadlem za velmi nepříznivého počasí a zemřel na následky havárie. Je pohřben ve Swindonu v Anglii, kde žije dodnes jeho manželka se synem Josefem.
Na pohřeb jsem mu nemohla, protože mi to naše úřady tenkrát nedovolily, ani věnec jsem poslat nemohla. Můj bratr, Josef Horák byl rehabilitován až v roce 1991 a povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka. Až nyní, po revoluci, jsem mu mohla na hrob přivézt prsť ze starých Lidic, po 40. letech od jeho smrti.
Tak skončili dva kamarádi z Lidic, dva dobří
lidé, kteří ačkoliv bojovali proti německému fašismu za osvobození naší
vlasti, byli po válce dále pronásledováni režimem.
Za co byli šikanování a proč se k nim i jejich
potomkům vlast zachovala tak macešsky, o tom někdy jindy?