Našim cílem je obecní hrušeň, která stojí uprostřed pietního území. Stromu, o němž místní pamětníci vědí své, turisté však zatím nemají důvod věnovat zvláštní pozornost.
    Nic je totiž neupozorňuje na to, že ovocný strom tu stojí od roku 1941 a jako němý svědek tedy přežil německé řádění o rok později.
    „Kostel má svou cedulku, že je to kostel, škola ji má také a i ten strom si ji zaslouží,“ podotýká pan Nešpor, který podal žádost o jeho prohlášení památným stromem.
    Očekává, že v nejbližší době se tak stane. „Památnost této hrušně je v tom, že přežila, ona byla jako poslední svědkem toho, jak kolem ní přes lávku přes potok nacisté hnali lidické muže na sever do Horákova statku a ženy na jih do školy,“ říká.

    Blížíme se k lidickému hřbitovu, Antonín Nešpor se dívá do lesíka vpravo. „Tady kdysi začínala obec, bylo tady několik domů. Vidíte támhletu třešeň? Tu teď budeme také zaměřovat a zkoumat, protože si myslíme, že i ona je původní. Měla by to být Novotných  třešeň z domu číslo 91, jeho základy jsou za cestou v lese,“ vysvětluje.

    Jsme na jižní straně současných Lidic, kde je jen hřbitov, před rokem 1942 to ale byl střed obce. Před námi se svažuje pláň, na níž jsou patrné základy kostela a školy, dole potok a u něj stará hrušeň, která přežila likvidaci všech lidických ovocných stromů Němci. Svah se pak zvedá a je vidět na společný hrob mužů, kousek vlevo je dětské sousoší.

    „Chodili jsme kolem hrušně celá léta, vede kolem ní cesta na hřbitov,“ vypráví pan Nešpor. „Teprve po letech jsem pochopil, že strom by měl mít nárok stát se kvůli své historii památným,“ podotýká. Přiměla ho k tomu vlastně náhoda.
„Mám fotku z roku 1941. Ilustruje poklidný život uprostřed Lidic, s kostelem na návsi a s dětmi. Ta hrušeň je na ní vidět,“ popisuje.
    „Tehdy to byl jen tenký kmínek. Já si ho na té fotce nikdy nevšiml. Až jednou mi maminka vyprávěla, jak před vyhlazením obce chodívali pro vodu do obecní studny, a také o původním potoku, který tekl těsně kolem studny pod hrušní. Tenkrát zmínila ten strom a mně to vlastně všechno došlo,“ líčí Antonín Nešpor. 

    Začal proměřovat a propočítávat různé vzdálenosti, na fotografii i skutečné, a všechno odpovídalo. Od matky se dozvěděl, kdo ovocné stromy zasadil. Původně totiž byly vysazeny hrušně tři. „Byla to Anna Peková a obecní strážník Vandrdle. Paní Peková ještě žila, tak jsem se za ní vydal, aby mi řekla víc. A ona mi skutečně potvrdila, že hrušeň v roce 1941 sázela,“ vzpomíná pan Nešpor.

    „Ve studni tady pod stromem je stále čistá voda,“ upozorňuje. Jen potok tu už není. Němci ve snaze, aby po Lidicích nezůstala ani stopa, měnili i terén v obci a také tok potoka. Posunuli ho asi o 15 metrů na sever. „Místo u hrušně, kde bylo jeho původní koryto, je ale stále podmáčené,“ říká Antonín Nešpor. „Pokud se hrušeň stane památným stromem, bude mít aspoň i nějaká privilegia. S tím by souvisela i odborná péče o ni. Myslím, že si to zaslouží, když už likvidaci Lidic přežila,“ podotýká.
 
    V Lidicích je víc stromů, které přežily rok 1942. Nejsou ale ovocné, a tak nacisty nezajímaly. Pokáceli a vytrhali jen ovocné stromy ze zahrad a sadů, protože podle nich by se daly určit stopy po zničené vesnici.

    Antonín Nešpor se se svými přáteli zajímá i o další věci v Lidicích, které jsou podle něj opomíjené. Upozorňuje třeba, že v lesíku jsou ještě pozůstatky několika domů, které jsou mimo hranice památníku. „Bývaly to okrajové části starých Lidic. Myslím, že by se o ně měl památník rozšířit – pohřbilo se 102 domů, ale když to spočítáte, zjistíte, že na pietním území je jich jen 97, “ říká pan Nešpor.
 
Ivana Faryová
MLADÁ FRONTA
     DNES
Foto Radek Cihla