Josef Minařík se narodil v Lidicích manželům Libuši a Oldřichu Minaříkovým. Tragedie, která postihla obec, tvrdě zasáhla i do jeho mladého života. Když mu ještě nebylo ani půl roku, dostal se společně s dalšími dětmi do jednoho roku, do německého sirotčince a později do útulku v Praze - Krči.
Jeho pobyt zde však nebyl jednoduchý. Němci ho převáželi z nemocnice do nemocnice a prováděli na něm pokusné operace na noze a zádech.
Po těchto zákrocích mu zůstaly trvalé následky.
Po skončení války se setkává se svou matkou, která se vrátila z německého koncentračního tábora Ravensbrűck.
Přes všechny svoje zdravotní problémy, byl Pepa normální kluk. Jezdil na kole, plaval, hrál fotbal a stolní tenis. Stal se z něj také vášnivý šachista a později se účastnil i soutěží v karetní hře Lora.
Po skončení základní školy v Buštěhradě se vyučil spojovým mechanikem v Praze a po vyučení pracoval u Spojů na Kladně až do doby, kdy měl úraz na ruce. Následkem úrazu měl částečný invalidní důchod, a musel změnit zaměstnání. Přeškolil se na knihaře a pracoval u firmy DISK na Buštěhradě.
V roce 1985 po zhoršení zdravotního stavu, odešel do plného invalidního důchodu,
V době, kdy začal mít velké obtíže s chůzí, upravil si kolo, které se stalo jeho věrným pomocníkem, na cestách po vsi i mimo ni.
Když v roce 1989 zemřela jeho matka, stala se mu oporou jeho mladší sestra Libuše s celou svou rodinou, za což jim patří velký dík.
I když už byl v důchodovém věku velmi rád vázal knihy pro přátele a známe.
Měl rád fotbal a dokázal zasvěceně debatovat o fotbalu nejen v Lidicích, ale i o svých favoritech. Fandil Dukle, jak jinak, když vyrůstal na Lidickém hřišti, na kterém právě fotbalisté Dukly ukazovali, jak se fotbal hraje. Později fandil také “Marile” Příbram.
Josef Minařík, neustálý optimista, byl odjakživa dobrým kamarádem a přítelem.
Čest jeho památce!