9. června 2007 v nočních hodinách (poté co provdal svou dceru), vyráží Jan Rýdlo na svůj devatenáctý silniční noční štafetový běh Ležáky-Lidice. Autobus naložený nezbytným proviantem k občerstvení i běžci samotnými se vydává na 155 km dlouhou, velice pomalou jízdu středočeským krajem. Následuje dvojici běžců a jim také svítí na cestu.
    Do půlnoci zbývá necelých 90 minut.

    Na symbolický štafetový kolík jsou postupně navazovány stuhy od jednotlivých měst. V noci na smluvených místech stojí hlídky, většinou zástupci Obecních úřadů a přinášejí další a další stuhy s popisem jednotlivých lokalit, kudy běh vede.

    V Praze na radnici je připojena stuha pana presidenta.

    Štafeta se předává po deseti kilometrech a běží se po dvojicích. Na 16 úseků by to chtělo 32 běžců, ale tolik Jan Rýdlo ve svém týmu nemá, takže se kombinuje, kdo a kdy poběží, podle momentální dispozice a stáří běžců. Běželo 21 běžců ( 4 ze Slovenska ), nejstraší Karel Hladík - 82 let, nejmladší Jiří Profous - 15 let.

    Pro sportovce to je opravdu zátěž, protože se běží, vlastně musí běžet na čas, aby se stačilo doběhnout do Lidic před desátou dopoledne a zbylo ještě na zastávky při vázání stuh. Průměrná rychlost běhu musí být větší než 15km za hodinu.

    Neptal jsem se, nebyl čas na otázky. Všechno lze vyčíst z  unavených tváří běžců na fotografii

    Z propozic štafetového běhu vybírám: Vítězem se stává každý účastník, kterému minulost není lhostejná

    Na vítěze však nečekají ani stupně vítězů, ani potlesk diváků, ale jen dlouhá řada věnců a dnes ještě vytrvalý déšť.

    Díky Vám, přátelé běžci z Ležáků!

    Psáno 10. června 2007 Antonín Nešpor  Foto archiv autora.